Mojmír Hampl před několika dny ve WSJ v článku Politicians and the Financial Crisis upozornil na to, jak politici v Evropské unii „sebevědomě a s dramatickými gesty poučují finanční trhy o tom, jak nezodpovědně, krátkozrace a lehkomyslně se chovaly před krizí“ a jak začali intenzivně pracovat na návrzích toho, jak zkrotit tyto "špatné tržní praktiky". Pan Hampl poukazuje na to, že to je poněkud paradoxní, protože politické elity ve většině vyspělých demokratických zemí jen těžko představují mustr pro to, jak správně naplňovat dlouhodobé cíle, které svým rámcem překračují funkční a politické cykly (což je vidět například na neschopnosti vytvářet si rezervy v dobách dobrých tak, abychom lépe přežili doby zlé).
Ač je to dnes již omšelé, je dobré si občas připomenout, že máme přesně takové politiky, jaké si zasloužíme. Situace, kdy se objeví jeden či více skutečných vůdců, kteří pak za sebou táhnou společnost dokud jim nedojdou síly, jsou výjimečné. Jako skupina se politici nemohou svým chováním „odtrhnout“ od zbytku společnosti - ani jedním, ani druhým směrem (i když je otázkou, zda prostředí politiky nějakým zvláštním způsobem skutečně nedává vyniknout (ne vzniknout) spíše našim nelichotivým vlastnostem). Jenže zrovna tak můžeme uvedené rčení rozšířit na bankéře a další. Tedy: máme přesně takové bankéře, právníky, soudce, policisty, soustružníky …, které si zasloužíme – jsme jimi my sami; hovoříme sami o sobě. Dělat se s tím nedá nic a zároveň velmi mnoho. „Nic“ ve smyslu nějakých rychlých, zázračných řešení. „Velmi mnoho“ v tom smyslu, že začneme sami u sebe měnit příčiny současného stavu a po milimetrech směrovat vývoj jinam. A co rozhodně řešením není (naopak) je láce typu „všichni jsou to stejně blbci …“
Dostávám se tak i k tomu, že uvedený článek ve WSJ (stejně jako mnoho našich každodenních historek) poukazuje na jednu z našich moderních verzí kamenování: toho, kdo udělá chybu, ukamenujme; a hlavně - čím více budeme házet, tím lépe skryjeme chyby vlastní. V tomto kruhu se točíme po tisíce let, tu jako vrhači, tu jako cíle. Jeden z nejvíce účinných léků na tuto nemoc jsme dostali před dvěma tisící lety (kdo se ale chce léčit?). Oním lékem je ono známé: „Kdo z vás je bez viny, první hoď kamenem“. Toto sdělení má mnoho vrstev, ale není mým cílem zde rozproudit „duchovní“ diskusi (příliš často se z ní rychle stává jen exhibice toho „jak kdo duchovně vyspěl“), či dokonce poučovat. Všimněme si jen, kolik forem „metání kamení“ dovedeme vymyslet; jak úzká vazba existuje mezi tím, kolik šutrů kdo nese a jak rychle je ochoten je vrhat kolem sebe (viz například onen článek ve WSJ); a jak by vše šlo rychle vyřešit, pokud bychom se onou radou s velkým R snažili trochu řídit.
Předháníme se v tom, čeho bychom ještě měli mít více; je to vidět i na vánočních přáních a pod samotným stromečkem. Budiž, konzum je konzum, musíme si asi projít i jím. Ale shodneme se snad na tom, že toho kamení by mohlo být o trochu méně. Rád bych tedy těm, kteří záměrně, či omylem, zabloudili na mé sloupce, popřál pod vánoční jehličnan méně kamení – jimi vrhnutého i přilétajícího (mezi oběma je 100 % pozitivní korelace).
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.