Bill George, člen správní rady společnosti , před několika dny v jednom rozhovoru uvedl, že záchranou amerického trhu práce bude proto jen inovace, která je silnou stránkou USA (mimo jiné poznamenal, že: „Výroba triček se do USA nevrátí, tu nechme Číně, zaměřit se musíme na kreativitu.“ Snahy o orientaci na ekonomiku inovací nejsou přitom po celém světě nic novým, naopak – jsou tak často zmiňovány, že se z tohoto tématu stalo již klišé. To ale nic nemění na tom, že prudce rostoucí kapacity Číny, zejména v oblasti produkce s relativně nižší přidanou hodnotou, přidají na tlaku na zvyšování konkurenceschopnosti západních ekonomik, respektive na jejich další posun inovativním směrem.
Pokud se začneme konkrétně bavit o tom, co to ta ekonomika inovací vlastně je, zabředneme rychle do prázdných frází. Zčásti je to tím, že inovace = nápady a kdo z nás skutečně ví, jak funguje přicházení nápadů, inspirace, apod.? Důsledkem je pak to, že lze také jen těžko říci, co inovace vlastně podporuje. Jistě se ale shodneme na tom, že určité prostředí je pro ně lepší a určité horší. Jedním z hlavních rozlišujících faktorů pak bude nepochybně kvalita školství.
Pokud ze školství vezmeme segment univerzit, opět narážíme na problém s definicí kvality „jejich produkce“ – ten lze v principu definovat jen s tím, že máme stanovený jasný cíl. Naším cílem může být zvýšení počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí. Důvodem může například být i domněnka, že ti potom nemají takový sklon k tomu, skočit na špek populistům, „dělnickým“ stranám, apod. (šlo by tedy o jakýsi autoimunitní systém demokracie). Pak se ale nevyhnutelně musíme smířit s tím, že kvalita vzdělání průměrného vysokoškoláka půjde dolů, stejně tak může růst počet lidí, kteří vystudovali něco úplně jiného, než co poté dělají. Nebo se můžeme zaměřit na kvalitu a snižovat množství a dosáhneme opaku. Co je pro inovace a konkurenceschopnost na globálním trhu lepší, těžko říci.* Osobně se domnívám, že nejlepším řešením je existence elitních (v tom dobrém slova smyslu) universit, či alespoň fakult, a široká základna kvalitních universit (a z Plzně radši pivo, než práva).
To se ale nestane samo od sebe. První na ráně je problém údajného nedostatku peněz ve školství. Nevím, jak to s ním opravdu je – vidím podplacené učitele, ale také vidím, že se vyhazují peníze za nesmysly. Možná by tedy bylo lepší hovořit spíše o tom, kam peníze tečou a až poté, kolik jich je. Čím si ale jist jsem, je to,že jádrem posunu směrem k lepšímu školství, včetně universit, je jejich vedení.
Recept na rychlou změnu to jistě není – dobré vedení nespadne jen tak z nebe, je spíše produktem spirály: dobrá škola – dobré vedení – ještě lepší škola …. Přesto má cenu se nad tímto trochu zamyslet. Například studie „Why it matters who leads research universities“ (Amanda Goodall, 2010) poukazuje na několik faktorů, které jsou základem kvality univerzit a jejich vedení. Mezi ně patří například finanční autonomie a možnost stanovovat odměny učících a volně je propouštět a nabírat. Významnou roli také hraje možnost šéfů univerzit vybírat si lidi do „top managementu“. Studie uvádí, že v USA je toto běžné, Velká Británie jde tímto směrem, ale v kontinentální Evropě je výběr vedení věcí různých výborů a jde o demokratický proces. Ten je zde ale na škodu, jak studie dokládá například počtem udělených Nobelových cen zástupcům různých univerzit ve vybraných zemích – viz graf:
Zdroj: Why it matters who leads research universities
Studie pak pro zajímavost také vyvrací názor, že v čele univerzit by měli stát profesionální manageři a ne vědci – ukazuje, že tam, kde jsou u kormidla právě oni, jsou výsledky výzkumu nejlepší.
Není mým cílem zde v krátkém sloupku hledat návod jak zlepšit naše školství a zvýšit konkurenceschopnost naší ekonomiky (a už vůbec ne podnítit frflání o tom, jak je vše špatně). Rád bych jen prezentoval svoje přesvědčení, že peníze nejsou tou hlavní brzdou, rozhodující je to, kdo je u kormidla a jak se snaží. Pokud tam jsou ti, kteří jsou produktem doby ne tak dávno minulé, bez sebemenší snahy změnit věci k lepšímu (naopak se snahou o konzervaci), jsme opět u krysáckého „a máme tu problém, pánové“. Bez těch univerzit to totiž asi nepůjde. A popravdě řečeno - Čína nás už nepustí ani zpět k těch tričkům, takže v nadpisu nastíněné dilema vlastně tak jako tak řešit nebudeme. Když už tedy chceme tu hru o maximalizaci konzumu hrát, měli bychom ji hrát pořádně.
*Rád bych alespoň takto pod čarou uvedl, že inovovat se dá vesele i mimo odvětví, která jsou za centra pokroku obvykle považována a kde jsou inovace obvykle úzce navázány právě na práci univerzit – (bio)farmacie, technologie, či stále více energetika. Kdo například v ruce držel sekeru Fiskars ví o čem mluvím – osobně pro mě mají podobné inovace a zlepšováky daleko větší kouzlo, než např. nejnovější (a často naprosto zbytečné) výstřelky spotřební elektroniky.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.