Mrtvá karta

I kdyby zítra nakrásně vyšlo najevo, že aténská Akropole je pouhou polystyrenovou kulisou a originál již dlouhá léta zdobí palácovou zahradu nějakého arabského šejka a i kdyby tajný prodej starověké památky pomáhala řecké vládě zprostředkovat za použití umně strukturovaného derivátu proslulá investiční banka Goldman Sachs, s trhy by to pravděpodobně nepohnulo ani o píď. Řecká karta je mrtvá. Zvířený prach se usazuje a do popředí zájmu se znovu vracejí nám dobře známá dlouhodobá témata.

Americký prezident se tvářil tak trochu nechápavě, když u něj minulý týden hledal porozumění řecký premiér. Jakoby jejich dvě země neměly naprosto nic společného. Opak je však pravdou. Jestliže Řecko vykázalo v minulém roce vládní deficit ve výši 12 % HDP, minimálně stejné číslo hrozí letos USA. Amerikanofil podotkne, že se tyto dvě věci nedají srovnávat a bude mít svým způsobem pravdu. Pokud dvanáctiprocentní deficit způsobí problém země velikosti Irska nebo Řecka, je to víceméně problém této země, pokud takový deficit způsobí největší ekonomika na světě, je to problém nás všech. Za pouhý únor letošního roku chybělo ve federální kase USA dvě stě miliard dolarů. Člověk si v poslední době zvyknul na čísla s různým počtem nul, ale vládní deficit vytvořený během jednoho měsíce začínající dvojkou a mající dvanáct cifer je opravdu něco výjimečného.

Posilující americký dolar si prožil díky řecké krizi dva měsíce slávy. Změnilo se však mezitím něco podstatného na politickoekonomické mapě světa? Řekl bych, že ne. Američané dále vedou válku a dále utrácejí státní peníze jako o závod. Poměrně jasnou ilustrací faktu, do jaké míry americké administravě záleží na síle dolaru, se stal razantní zákrok ministerstva spravedlnosti proti hedžovým fondům, které si, opět pod taktovkou řecké krize, dovolily jeho spekulativní nákup vůči euru. Okamžitě byly vyrozuměny, aby uchovaly veškeré záznamy a e-mailovou korespondenci týkající se těchto obchodů, jelikož zde bylo podezření z kartelové dohody. Nepříjemnosti podobného typu jsou zdviženým ukazovákem říkajícím: „Takhle tedy ne pánové! Tudy cesta nevede. Chceme slabý dolar a pokud nebudete držet krok, uděláme s vámi krátký proces.“

Tak či tak, Američané vědí, že si své chování mohou dovolit. Bezmála polovina jejich deficitu je tvořena výdaji na největší armádu na světě, která brání západní civilizaci proti fundamentalistickému terorismu. Oslabování dolaru je proto určitou formou daně, kterou platí zbytek světa za svoji bezpečnost a jelikož se daně musí platit, nedivil bych se, kdyby se dolarový downtrend na trzích opět obnovil.