Přání zachránit poškozenou reputaci je mocnou pohnutkou. To je jeden závěr, kterým lze shrnout nový 48stránkový dokument, který pro Brookings Institution sepsal bývalý předseda Fedu, 83letý Alan Greenspan. Kdysi byl oslavovaný jako vynikající centrální bankéř, nyní se potýká s obviňováním za bublinu na trhu aktiv a následný kolaps.
Podle jeho slov vzešla nedávná krize z „klasické euforické bubliny“, jejíž kořeny leží v prudkém globálním poklesu nominálních a reálných úrokových sazeb v letech po roce 2000; ten podnítil neudržitelný nárůst cen nemovitostí. Díky této euforii banky nesprávně interpretovaly rizika spojená s novými složitými finančními instrumenty. Podle Greenspana je nejlepším lékem zvýšení schopnosti systému absorbovat ztráty navýšením bankovního kapitálu a poměrů likvidity a navýšení požadavků kolaterálu pro obchodované finanční produkty.
Potud je uvedené tvrzení nesporné. Greenspanova analýza slabostí ve finančním systému a jeho specifické návrhy odrážejí dnešní politický konsensus. Od něj se však v jednom místě odlišuje, a to v názoru na pozici „systémového regulátora“. Tento regulátor, který by monitoroval zdraví finančního systému a našel problémy v jejich zárodku, je podle dnešních zákonodárců důležitým zlepšením systému. Greenspan má však za to, že krizím není možné předejít a vytvoření regulátora považuje za nepromyšlený krok.
Nicméně největší rozdíl mezi Greenspanem a konvenčním postojem je v roli, jaká je monetární politice přisuzována v zapříčinění problémů. Greenspan považuje centrální bankéře za nevinné a bezmocné diváky globálního makroekonomického posunu. Díky ukončení studené války a reformě v Číně globální ekonomika absorbovala stovky miliónů zaměstnanců, tvrdí Greenspan. Protože se zvýšil růst HDP v rozvíjejících se ekonomikách, jejich spotřeba nemohla držet krok s rychle rostoucím příjmem a došlo k nárůstu úspor. Tento nárůst požadovaných globálních úspor vzhledem k požadovaným investicím způsobil celosvětový pokles dlouhodobých úrokových sazeb; ty se začaly chovat nezávisle na krátkodobých sazbách, které jsou kontrolovány centrálními bankéři.
Toto vysvětlení se obecně podobá teorii globálního přebytku úspor, kterou dlouhou dobu obhajuje současný předseda Fedu Ben Bernanke. V názorech těchto dvou ekonomů na obhajobu jejich monetárních postupů však lze nalézt více podobností. Nejkonfliktnější část Greenspanova dokumentu, kde tvrdí, že monetární politika z prvních let po roce 2000 nebyla příčinou bubliny na trhu nemovitostí, se překvapivě podobá projevu, který Bernanke pronesl v lednu na výroční schůzi American Economics Association. Oba shodně vytyčují tři hlavní body. Zaprvé odmítají, že monetární politika ze začátku tisíciletí byla podle tradičních měřítek nadměrně uvolněná. Tuto kritiku často opakoval John Taylor ze Stanford University, autor Taylorova pravidla, které uvádí, jak se by měly měnit úrokové sazby na základě pohybů inflace a HDP. Bernanke zdůrazňuje, že na základě tehdejších předpovědí inflace lze říci, že Fed ve skutečnosti toto pravidlo rozumným způsobem následoval.
Zadruhé, oba ekonomové uvádějí, že nelze předložit žádný důkaz o tom, že nízká úroveň krátkodobých sazeb vedla ceny domů vzhůru. Greenspan tvrdí, že statistický vztah mezi cenami domů a dlouhodobými sazbami je mnohem silnější a že na začátku tisíciletí došlo k tomu, že tradičně vysoká korelace mezi sazbami Fedu a dlouhodobými sazbami poklesla. Podle Bernankeho je třeba se podívat na strukturální modely, které ukazují, že pouze malou část nárůstu cen domů lze spojit s monetární politikou. Oba jsou také skeptičtí v tom, že by nárůst používání hypotéčních půjček s pohyblivou úrokovou sazbou způsobil, že by krátkodobé sazby začaly více ovlivňovat ceny domů.
Zatřetí, oba pánové se shodují v tom, že globální povaha nárůstu cen domů je důkazem, že monetární politika problém nezavinila. Oba se odkazují na nový výzkum ekonomů Fedu, který ukazuje, že mezi uvolněním monetární politiky v různých zemích a změnami v cenách domů nebyl žádný vzájemný vztah.
Je neobvyklé, že centrální bankéři popírají jakoukoliv zodpovědnost za dlouhodobé sazby, které v zásadě částečně spočívají v odhadu vývoje krátkodobých sazeb. Není ani jasné, zda byly nízké krátkodobé sazby tak nevýznamné, jak oba pánové naznačují. Jeremy Stein z Harvard University, účastník diskuse o dokumentu, který Greenspan sepsal pro Brookings, zdůrazňuje, že nízké sazby Fedu mohly být velmi důležité pro ty, kteří mají omezený příjem. Poukazuje na to, že půjčky s pohyblivou úrokovou sazbou se používaly mnohem více v drahých městech; tento trend se ještě prohloubil, když sazby klesly.
Sledujeme-li pouze efekt monetární politiky na ceny domů, oba ekonomové mají také velmi zúžený pohled na potenciální efekt nízkých sazeb. Několik ekonomů tvrdí, že nízké sazby podpořily například větší růst zadlužení na trzích se sekuritizovanými aktivy.
Ve vztahu k bublinám na trzích aktiv nemusí být monetární politika tím nejlepším nástrojem. To však neznamená, že by neměla svůj význam. Zajímavý je odlišnější pohled jedné americké centrální bankéřky, která tvrdí, že „v současné chvíli by vyšší krátkodobé úrokové sazby zřejmě omezily poptávku po bydlení, protože by navýšily úrokové sazby hypoték… Navíc, utaženější monetární politika se může projevit snížením zadlužení a pomalejším úvěrovým růstem.“ Byla to slova Janet Yellen, prezidentky San Francisco Fed, která se pravděpodobně stane novou viceprezidentku Bernankeho. Při troše štěstí přiměje svého šéfa, aby celou záležitost přehodnotil.
(Zdroj: The Economist)