„Periferní“ ekonomiky Evropské unie mají problémy, dočteme se dnes často. „Jádro“, zejména jádrové země eurozóny, tedy musí svým kolegyním balancujícím na hraně pomoci, aniž by však došlo k rozvrácení fiskální disciplíny potřebné k fungování společné evropské měny.
Dříve se žurnalistický termín „periferní“ používal jako zkratka pro jižní státy EU a Irsko. Zemi zeleného čtyřlístku, pěnivého Guinnessu a nekonečných pastvin však politici i unijní úřednictvo v poslední době začali vyzdvihovat jako zářný příklad zvládnutí krizového scénáře. Irsko se stoickým klidem přijalo řadu úsporných opatření, jež si vynutilo splasknutí tamní gigantické realitní bubliny. Pojem „periferní“ se tak stal eufemismem označujícím ekonomiky jižní části eurozóny.
Rozdíly sever versus jih nejsou v EU žádnou novinkou. Když se v devadesátých letech minulého století připravoval projekt společné evropské měny, prosazovali mnozí němečtí politici variantu, podle níž by eurozóna zahrnovala pouze Německo, Francii a Benelux. Francie tlačila na co nejširší členskou základnu, jelikož se obávala možné devalvace ze strany jihoevropských zemí, tak jak to v letech 1992-93 předvedly Itálie a Španělsko. Slabší měny jižních rivalů učinily francouzské výrobky méně konkurenceschopné. Německo však Francii podezřívalo z postranních úmyslů, totiž že měnová unie by umožňovala tolerovat větší fiskální laxnost a stala by se navíc nástrojem politického vměšování.
Evropa bohužel není monolitickým blokem. Názorným příkladem je Portugalsko, které, ačkoliv pod menším tlakem než třeba Řecko, muselo nedávno smutně přihlížet snížení svého ratingu od agentury Fitch. Země se potýká s velkými rozpočtovými schodky a dlouhodobými strukturálními problémy (více než polovina tamní dospělé populace absolvovala pouze povinnou školní docházku). Portugalsko utrpělo šok, když se EU v roce 2004 rozšířila o země střední a východní Evropy, které nadnárodní koncerny nalákaly na nízké mzdové náklady. Vládě se podařilo zeštíhlit státní sektor (víc než v Řecku a Španělsku) a razantněji reformovat penzijní systém (lépe než v Itálii), sociální výdaje byly nedávno zmraženy až do roku 2013. Portugalsko však daleko fatálněji selhalo už dříve, a to právě při přípravě na euro. Poté, co Portugalci díky zavedení společné měny získali doslova přec noc přístup k nízkým (v podstatě německým) úrokovým sazbám, vrhli se do spirály zadlužování. Země navíc nereformovala pracovní trh. „Všichni jsme už od začátku věděli, že eurozóna bude trpět šoky vyvolanými hospodářskou asymetrií,“ tvrdí tehdejší portugalský ministr financí Antonio Vitorino. Německo se však podle něj o úskalích rozdílných temp hospodářského rozvoje „odmítlo bavit“.
Napětí, které dnes panuje mezi severem a jihem eurozóny, je větší, nese v sobě ostřejší náboj populismu a vyšší riziko. Není žádným tajemstvím, proč německá kancléřka Angela Merkelová zaujala vůči Řekům tak tvrdý postoj a prohlásila, že země bez dobrého fiskálního vychování by měly čelit hrozbě vyloučení z eurozóny. Její voliči si zkrátka silně nepřejí dotovat rozhazovačné Řeky a německá ústava navíc obsahuje právní překážky pro jakýkoliv pokus o sanaci ohrožující stabilitu eura. Argumenty mívají v politické aréně obzvlášť velkou váhu, pokud staví na dlouho skrývaných předsudcích. Německý bulvární tisk tak svoji kancléřku podporuje titulky typu „šejdíři v eurozóně“, načež se z Řecka ozývá odpověď v podobě reminiscencí na nacistické zločiny a zlato ukradené během druhé světové války.
Vzájemné obviňování ale opomíjí komplexnost evropských ekonomických reálií. Řecko zažilo léta špatné vlády. Jednotlivé kabinety vytvářely doživotní pracovní místa ve státní správě, zaručily brzký odchod do důchodu a rozdávaly lukrativní kontrakty. Tento druh klientelismu byl však výsledkem krutých politických poměrů, které v zemi panovaly po desetiletí. Socialistické vlády provedly v 80. letech minulého století razantní expanzi veřejného sektoru zčásti proto, aby tak levicovou část populace integrovaly zpět do společnosti po letech represálií, které si levice musela vytrpět od plukovnické junty. Doživotní úřednická místa měla zase zabránit, aby noví ministři nemohli ihned propustit oblíbence svých předchůdců. Řada řeckých státních zaměstnanců se tak necítí být klienty zkorumpovaného režimu (jak se na ně dívají oči severu), ale oběťmi politického útlaku, jejichž špatně placená místa jsou jen malou kompenzací za minulá příkoří. Portugalsko muselo po kolapsu svého koloniálního panství v roce 1974 najít práci pro 800 000 uprchlíků, často právě ve státní správě.
Otevření hranic, zrušení cel a nyní podle všeho i měnová unie mají stejně jako globalizace své výhody i nevýhody. Některé země z těchto procesů vycházejí vítězně, jiné nástrahy neustojí a prohrávají. Totéž platí pro jednotlivé složky společnosti. Projekt evropské integrace se od počátku snažil tento hlavolam vyřešit tím, že společný vnitřní trh prezentoval jako výměnný obchod: všeobecný souhlas s liberalizací byl podmíněn příslibem solidarity ve formě záchranné sociální sítě na úrovni státu a mohutných dotačních transferů směrem od bohatých (Německo) k chudým (Řecko, nebo třeba Česko) na celounijní úrovni.
Tento systém léta fungoval. Tedy zdánlivě. Řekové na rozdíl od Irů miliardových dotací plynoucích do jejich kas od začátku osmdesátých let využít nedokázali, což se drasticky projevuje až nyní. Není divu, že některým politikům dochází trpělivost. U mnohých vysoce postavených unijních úředníků však tento postoj vyvolává zděšení. Koncept výměnného obchodu se podle všeho hroutí. Podle bruselských úředníků musí být občané EU přesvědčeni, že sjednocená Evropa má i svoji „sociální dimenzi.“ „Pokud by vnitřní trh symbolizoval pouze pravidla hospodářské soutěže a podporu strukturálních reforem, jsme ztraceni,“ běduje jeden vysoký unijní představitel.
Solidaritu nyní po Německu nepožadují jen zadlužení Řekové. Francouzská ministryně financí Christine Lagarde nedávno Němce nepřímo vyzvala, aby reformovali svůj exportně nastavený model, který svým přísným mzdovým nastavením tlumí domácí poptávku, podporuje obchodní přebytky, a prohlubuje tak nestabilitu eurozóny. Německo v tom však vidí trik, jež má za cíl ochromit jeho exportéry. Mzdy určuje trh, ne vlády, tvrdí Němci. Jejich umělé navýšení by jen zvýšilo nezaměstnanost, snížilo konkurenceschopnost firem a ještě více ztlumilo spotřebu, včetně importů. Druhá možnost – snížení daní – je kvůli ústavně zakotvenému omezení zadluženosti mimo hru. Třetí variantou, s kterou přišla nedávno vydaná zpráva OECD, by bylo zvýšení investic, podpora inovací, liberalizace vstupu do určitých odvětví (právní služby, účetnictví). Tyto procesy však přinesou výsledky až časem. Evropa se tedy bude potýkat s německým vývozem ještě léta a stejně tak s problémem solidarita versus liberalizace.