Trhům se Evropský stabilizační mechanismus líbil, ale bližší pohled ukazuje, že peníze jsou slíbeny, ale nikoliv k dispozici. Až si trhy tohle uvědomí, mohou se k Portugalsku a Španělsku zachovat stejně, jako se zachovaly k Řecku. Co je ještě horší, kvůli těmto nepřesvědčivým slibům byly obětovány základní principy. Dluhová krize bude zřejmě pokračovat a monetární unie bude muset projít rekonstrukcí, aby došlo k opětovnému zavedení kolektivní fiskální disciplíny.
Z rozhodnutí z minulého týdne vyplývá mnoho věcí, nejdůležitější jsou tyto:
Politici si konečně uvědomili rozsah problému.
Stále si neuvědomují, že sliby nestačí.
Nástroje fiskální disciplíny byly rozprášeny.
Stěží před měsícem evropští zákonodárci hovořili o 30 miliardách euro jako o obrovské ukázce solidarity ke krizí postiženému Řecku. Z tohoto důvodu se finanční trhy staly vůči euru ještě obezřetnější. Poté přišli se 110 miliardami eur pro Řecko. Byli silně přesvědčeni, že tím dostali krizi pod kontrolu a že k nákaze nedojde. Pro Řecko to byla úctyhodná částka, co se týče šíření nákazy to však neplatí. Slib 750 miliard euro nás přibližuje hře, kterou hrají trhy. Můžeme obdivovat, jak rychle se evropští politici poučili, pokud ovšem nebudeme zkoumat, proč byli na počátku tak moc mimo realitu.
Tento čin by byl mnohem působivější, kdyby peníze byly skutečně k dispozici. Bohužel minimálně doposud jde o prázdnou skořápku. Nějak bude muset dojít k tomu, že někdo bude mít právo uvalit na evropské daňové poplatníky povinnost podpory evropských veřejných dluhů.
Problém spočívá v tom, že není nic takového jako evropský veřejný dluh nebo evropský daňový poplatník. To znamená, že musíme zřídit instituci, která je vytvoří. Bude jistě velice obtížné vytvořit instituci, která bude dohlížet na částku peněz asi třikrát tak velkou jako roční rozpočet Evropské komise. Bude ještě obtížnější, aby země, jejichž deficity a dluhy dosáhly historických výšin, což jsou prakticky všechny země Evropské unie, půjčily ještě více a tím si vzájemně pomohly.
Vedle 440 miliard euro záruk záchranný plán zahrnuje 60 miliard euro, které si půjčí Komise (je to přibližně polovina jejího ročního rozpočtu), a 250 miliard euro od MMF. Problém je v tom, že MMF nepůjčuje peníze jen tak, země musí o půjčku nejdříve zažádat a sjednat podmínky, stejně jako to provedlo Řecko.
Nevyhnutelný závěr je tedy ten, že peníze jsou slíbeny, ale nejsou k dispozici. Jak dlouho bude trvat, než to trhy rozpoznají? A až k tomu dojde, mohou se k Portugalsku a ke Španělsku zachovat stejně, jako se zachovaly k Řecku.
Vytvoření eura bylo mimořádně odvážným krokem, protože členské státy, co se týče rozpočtových záležitostí, zůstaly plně suverénní. Bylo jasné, že tato monetární unie nepřinese cenovou stabilitu, dokud nebude garantována fiskální disciplína. V Maastrichtské smlouvě byly vytýčeny dokonce tři pojistky.
Bylo dohodnuto, že země samy zodpovídají za svůj rozpočet a budou samy zodpovědné za jakýkoliv problém, pomoc od ostatních nedostanou. Evropská centrální banka nesměla kupovat veřejný dluh. Příliš vysoké deficity řešil Pakt stability a růstu, který ale nikdy nefungoval. Zbylé dvě pojistky byly rozprášeny. Řecký balíček zatloukl do rakve principu neposkytování pomoci poslední hřebík. Slíbený plán ve výši 750 miliard euro honosně potvrzuje, že zákonodárci se rozhodli ho ignorovat.
Rozhodnutí ECB oznámené v pondělí o nákupu problematických vládních dluhopisů přímo spojuje monetární politiku s nedisciplinovanými fiskálními politikami. ECB se sice zaručila za sterilizaci těchto operací, tj. následný prodej jiných aktiv či vydání vlastního dluhu. To je ale absolutně nepřesvědčivé. ECB v podstatě zachraňuje vlády. Prvních deset let své existence ECB strávila tím, že poukazovala na fiskální nedisciplínu – dokonce už i na malé poklesky – a opětovně ujišťovala o tom, že nikdy nebude nakupovat veřejné dluhy. Nyní tedy došlo k obratu o 180 stupňů. Nejproblematičtějším aspektem je fakt, že tento krok tvoří jasnou součást celého balíčku. Lze jej interpretovat jako záchranné snahy vyhnout se kolapsu ve stylu Lehman. Nebo by bylo možné říci, že slavná nezávislost ECB nepřežila svůj první test.
Nejsmutnější z toho všeho je však skutečnost, že základní principy byly obětovány kvůli nepřesvědčivým slibům. Dluhová krize zřejmě bude pokračovat a monetární unie bude muset být přebudována, aby došlo k opětovnému zavedení kolektivní fiskální disciplíny.
Autorem článku je ekonom Charles Wyplosz.
(Zdroj: Vox)