Během posledních třiceti let se krize objevily v průměru každé tři roky. Nyní udeřila krize v oblasti vládního dluhu v Evropě pouhých osmnáct měsíců po pádu v roce 2008. Světová ekonomika tak nabrala velice zrádný směr, protože doba mezi krizemi se zkracuje a jedna plodí druhou. Každá je spojována s něčím jiným, ale všechny mají jedno společné – lehce dostupné peníze. Tzv. Greenspanova put opce, tedy přesvědčení, že centrální banky rychle a agresivně podpoří finanční trhy v problémech, znamenala krátkodobé umrtvení, které tvořilo základ pro další krizi.
Bohužel, centrální banky nyní své chyby opakují – nominální sazby se nacházejí blízko své hranice představované nulou, reálné jsou záporné. A podle vyjádření Fedu tyto podmínky přetrvají po „delší dobu“. Tak jako den střídá noc, je uvedené receptem na další krizi, i když není možné říci, jestli bude její příčinou bublina na trzích aktiv, úvěrový flám nebo inflace spotřebitelských cen.
Změna tohoto začarovaného kruhu nebude lehká, ale nový přístup je zoufale potřebný. Minulost nám ukazuje, jak a kde najít odpověď. V sedmdesátých letech byla hluboce zakořeněná zoufalost nad vysokou inflací, která se zdála být nezkrotitelná. Politici byli přesvědčeni, že systém nebyl ochoten či schopen podstoupit bolest spojenou s léčbou. Zní to povědomě?
Paul Volcker to změnil a zlomil inflaci páteř zvýšením sazeb na 19 % v roce 1981. Tuším, že stejně jako byla monetární disciplína odpovědí před třiceti lety, je jedinou odpovědí i dnes. Nenavrhuji utahování monetární politiky v centru krize, ale je načase ukončit morální hazard makroekonomické politiky – falešný pocit bezpečí poskytovaný nekončící fiskální a monetární podporou během cesty z krize do krize. Centrální banky musí stát v čele této změny a musí vytvořit transparentní a důvěryhodný plán exitu z dosud nevídaného objemu stimulace. To vyžaduje tři věci: Explicitní cíl týkající se „normální“ sazby, makroekonomickou projekci, která by ukázala, kdy jsou naplněny podmínky této normalizace, a konkrétní plán načasování změny sazeb, která by tento požadovaný stav zajistila.
Pro příklad toho, jak by uvedené mohlo fungovat, uvažme úkol stojící před Fedem: Prvním krokem by bylo ohlášení cílové sazby na úrovni dlouhodobého průměru 2 %. Druhým krokem vytvoření tříleté makroekonomické projekce vývoje ekonomiky USA. Abychom zamezili dlouhým diskuzím, průměrný růst HDP by dosáhl 2,5 % stejně jako inflace a nezaměstnanost ke konci roku 2013 by klesla na 6 %. Třetím krokem by bylo ohlášení plánu postupné normalizace sazeb během 18 měsíců; začala by tehdy, jakmile se usadí prach zvířený krizí v Evropě.
Jde o hypotetický příklad, který stojí na nedokonalé předpovědi. Má ale tu výhodu, že identifikuje parametry znovunastolení monetární disciplíny, tedy něčeho, co tu posledních patnáct let silně scházelo. A vyhýbá se „asymetrické reakci“ – agresivnímu uvolňování během krize následovanému velmi pomalou normalizací, což vede k tomu, že se lék jedné krize stane základem té další.
Autorem článku je Stephen Roach, ředitel společnosti Asia.
(Zdroj: Financial Times)