Střední proud keynesiánské ekonomie slyší své poslední hurá. Globální fiskální stimul, který minulý rok prosadila Obamova vláda, se blíží ke svému konci, odmítnut stejnou skupinou zemí G20, která ho minulý rok schvalovala. Nyní při vidině zvětšující se krize v oblasti vládního zadlužení musíme upustit od přemýšlení o krátkodobých cílech a zaměřit se na dlouhodobé investice, které jsou pro oživení potřebné.
Keynesiánský stimul byl založen na čtyřech pochybných předpokladech - že byl nutný pro zabránění globální depresi; že krátkodobý fiskální impuls by nastartoval ekonomiku; že „pro lopatu připravené projekty“ mohly skloubit krátkodobé cyklické a dlouhodobé strukturální cíle a že rychlý nárůst veřejného dluhu, odrážející stimulaci, není důvodem k obavám. Faktem ale je, že srovnávání loňského vývoje s Velkou depresí bylo pochybné, politici zpanikařili. Šikovná monetární politika by depresi zabránila. Narychlo slátané stimulační balíčky byly návratem k naivnímu keynesiánství. Důležité bylo, že se USA, Velká Británie, Irsko, Španělsko, Řecko a další země na desetiletí příliš zadlužily, takže pokles spotřeby po roce 2007 nebyl anomálií, proti které se mělo bojovat, ale změnou, která měla být přijata.
Určité proticyklické výdaje jsou ze sociálních důvodů nezbytné. Ale stimulační opatření, jako časově omezené snížení daní či šrotovné, byla skličujícím příkladem mrhání časem a penězi. Odrážela naději, že přechodný fiskální most by nás vrátil k růstu taženému spotřebou a nemovitostmi. To je ale pochybné přesvědčení, protože starý „normál“ byl finančně neudržitelný.
Hovory o zeleném oživení, v rámci kterého by pokles spotřebitelských výdajů vyvážily investice do udržitelné energie, dávaly smysl a stále ho dávají. Byly ale rychle odsunuty stranou tím, že politici trvali na uskutečnění připravených projektů. Posun k udržitelným energetickým systémům je klíčový, ale také dlouhodobý úkol. Nikdy to nemohl být krátkodobý program na zvýšení zaměstnanosti. Možná, že v Číně je dost projektů připravených k rozjetí, v USA tomu tak ale není.
Když byl v lednu roku 2009 jmenován prezidentem Barack Obama, zdědil nejvyšší mírový rozpočtový deficit v dějinách USA. Tím, že ho dále zvýšil, ho udělal svým, spíše než těch, kteří ho ve funkci předcházeli. On i jeho poradci přehlížejí jeden z klíčových faktorů moderní makroekonomie: Výsledky fiskální politiky záleží nejen na současných daních a výdajích, ale i na jejich očekávané trajektorii v budoucnosti. V USA není vůbec žádný konsenzus ohledně způsobu dosažení rozpočtové rovnováhy, protože země je uvězněna mezi vládou, která poskytuje příliš málo veřejných investic a služeb, a mezi veřejností, která je téměř posedlá nesouhlasem se zvyšováním daní. Důvěryhodná dlouhodobá fiskální politika nemůže spočívat na tom, že se již od počátku vydáme špatným směrem s rostoucími namísto s klesajícími deficity.
Nyní Spojené státy čelí světové ekonomice se slabou agregátní poptávkou doma a v Evropě, rostoucími deficity, snižováním ratingu vládních dluhů a neochotou spotřebitelů k zadlužování. Vlády bojují o důvěryhodnost drakonickým snižováním výdajů, což je také špatný přístup. Měli bychom se vyhnout příliš zjednodušené stimulaci minulého roku. Zde je několik návrhů:
Vlády by měly pracovat v rámci pětiletých rozpočtových rámců a desetileté strategie ekonomické transformace. Snižování deficitů by mělo začít nyní, ne později, aby byl již před rokem 2015 dosažen udržitelný poměr dluhu a HDP.
Vlády by měly vysvětlit a veřejnost pochopit, že politika může v krátkém období udělat jen málo pro vytvoření kvalitních pracovních pozic. Ty jsou výsledkem dobrého vzdělání, moderní technologie, spolehlivé infrastruktury a adekvátních privátních investic. Jsou tedy výsledkem dlouhodobých veřejných a privátních investic. Vlády musí aktivně podporovat vyšší vzdělání.
Vlády samozřejmě musí zajistit sociální záchranné sítě: Podporu příjmů chudých, plošný přístup k základní zdravotní péči a vzdělání, zvýšení významu rekvalifikačních kurzů a podporu vyššího vzdělání.
Vlády by měly směřovat ekonomiky k dlouhodobé strukturální změně. Země s vnějším deficitem jako USA a Velká Británie musí v následujících letech podporovat exporty, zatímco všechny země musí podporovat čistou energii a infrastrukturu pro nové druhy dopravy.
Vlády a veřejnost by měly trvat na tom, aby bohatí platili více na daních z příjmů a bohatství, skutečně mnohem více. Redistribuce bohatství směrem vzhůru, ke které došlo během posledních 25 let, udělala z našich ekonomik extravagantní hřiště pro superbohaté. Levice i pravice v USA a Velké Británii jásala nadšením nad těmi, kteří financují jejich kampaně výměnou za nižší daně. I na hřištích by se měly platit poplatky – když si na pískovišti hrají miliardáři.
Krátkodobé zázraky neexistují, jen hrozby dalších bublin v případě, že se budeme hnát za ekonomickými iluzemi. Pro ozdravení našich ekonomik musí být klíčovým slovem investice, ne stimuly.
Autorem článku je Jeffrey Sachs.
(Zdroj: Financial Times)