V letech 2008-2009 klesl německý HDP dohromady o 4 %, dvakrát tolik co ve Spojených státech. Zaměstnanost u našich sousedů však ve stejném období vzrostla o 0,7 %, zatímco v Americe došlo k propadu o 5,5 %. Když se v Německu politici rozhovoří o tom, proč nejhorší poválečná recese neměla za následek téměř žádný růst nezaměstnanosti, mají většinou připravenou jednoduchou odpověď: kurzarbeit. „Jen díky kurzarbeit nepřišlo o práci ještě víc lidí,“ prohlásila ve Spolkovém sněmu kancléřka Mereklová.
Kurzarbeit je program, v jehož rámci dostávají firmy dotace z federální kasy za to, že zkrátí pracovní dobu svým zaměstnancům a výměnou za to nepřistoupí k propouštění. Jde o jednu z mnoha metod nasazených vládami během recese, která se s využitím zkráceného pracovního týdne snaží odvrátit sociální a ekonomické škody způsobené nezaměstnaností. Kurzarbeit a jí podobné programy však samy o sobě nedokážou vysvětlit, proč se výstup některých ekonomik, včetně té německé, tak dramaticky odchýlil od vývoje nezaměstnanosti. Další důvody lze nalézt v nedávno vydané ročence „Employment Outlook“, kterou vypracovává OECD.
Posuzování čistého dopadu zvláštních pracovních programů je ošemetná záležitost. Někteří pracovníci by ve firmě zůstali tak jako tak, takže dotace na ně přijde vniveč. Jiní jsou zas propuštěni kurzarbeit navzdory, nebo po doběhnutí její platnosti, takže pracovní místo ve skutečnosti zachráněno nebylo. Po očištění všech těchto distorzí a s přihlédnutím k různému rozsahu podpůrných opatření nakonec výzkumníci OECD došli k závěru, že průměrný program podpořil stálou zaměstnanost o 0,4 % v porovnání s hodnotou, které by bylo dosaženo bez kurzarbeit. Efektivita programů se však případ od případu lišila, jak o tom vypovídá posílení o 1,3 % v případě Belgie a nulový výsledek v Norsku (viz obrázek). V Česku dosahuje efektivita kurzarbeit průměrných 0,4 %. Z odhadů také vyplývá, že v Německu stát zachránil 220 tisíc pracovních míst, což je zhruba o třetinu méně než 350 tisíc míst oficiálně proklamovaných vládou.
To stále není špatný výkon. Čistý užitek pro stálou zaměstnanost se v případě Německa rovná 0,75% růstu, což bohatě postačuje na pokrytí celého zvýšení zaměstnanosti za uplynulé dva roky (již zmíněných 0,7 %). I tak je ale těžké objasnit, jak je možné, že i při výrazné recesi nedošlo ke zvýšení nezaměstnanosti (jako třeba v Česku).
Během recese firmy plošně zkracovaly pracovní dobu, nebo si dokonce vydržovaly nevyužitou pracovní sílu (což dokládá klesající produktivita práce), aniž by k tomu byly tlačeny státem. Studie německého federálního úřadu pro zaměstnanost zjistila, že kurzarbeit má na svědomí pouhou čtvrtinou zkrácení průměrného pracovního týdne. O zbytek se postarali zaměstnavatelé, kteří seškrtali přesčasy, nebo po dohodě s odbory zkrátili pracovní dobu. Dále také sami zaměstnanci, kteří si v řadě případů dobrovolně vybrali dosud nevyčerpanou dovolenou.
Tempo a rozsah hospodářského oživení bude možná zčásti záviset na tom, jestli za solidní úrovní zaměstnanosti stojí vládní balíčky, nebo rozhodnutí samotných firem. Programy typu kurzarbeit totiž narušují síly hýbající trhem práce. Mohou zadusit růst a produktivitu až se ekonomika začne vzpamatovávat, a to tak, že budou odrazovat pracovníky od přesunu z méně perspektivních odvětví do růstových segmentů ekonomiky. Firmy, které si „křečkují“ zaměstnance dobrovolně, tak činí v očekávání, že až na trhu dojde k obratu, budou potřebovat zaškolené a kvalifikované pracovníky, jichž se tedy kvůli předchozí investici do jejich odborných znalostí nechtějí zbůhdarma zbavovat. Tato varianta by ekonomice věštila světlejší budoucnost.
Zatím to vypadá, že počet nezaměstnaných se v zemích OECD hned tak nesníží, avšak z velmi rozličných důvodů. Země jako Španělsko, Spojené státy a Irsko, kde k recesi významnou měrou přispěl kolaps realitního trhu, zažily výrazný růst nezaměstnanosti. Tamní firmy se jednoduše dovtípily, že hloubka propadu signalizuje strukturální pokles významu stavebnictví v ekonomice, a proto v rámci udržení produktivity a životaschopnosti neváhaly s propouštěním. V těchto zemích si nově dlouhodobě nezaměstnaní budou další práci shánět jen obtížně.
V exportně orientovaných ekonomikách jako Mexiko, Japonsko, Německo a Jižní Korea podle studie OECD zaměstnavatelé raději zkrátili pracovní dobu, jelikož propad vývozu „pravděpodobně považují za přechodný fenomén“, v němž se spíše než strukturální změny v ekonomice odráží momentální nálada na světových trzích. V případě poklesu tržeb mají tedy sklon s propuštěním váhat, poznamenávají experti OECD. To ale znamená, že s ekonomickým oživením a potřebou vyšší produkce dojde pouze k návratu přesčasů a standardní pracovní doby, nikoliv k náboru nových pracovníků. Ani tyto země tedy pokles nezaměstnanosti nečeká.
(Zdroj: The Economist)