Na to, že byla sobota dopoledne, stálo na parkovišti před supermarketem až příliš málo aut. Sluneční výheň nesmlouvavě trýznila asfaltový povrch, na kterém se ledabyle povaloval barevný papírek. Při bližším pohledu jsem zjistil, že to je tisícikoruna. Nestálo mi ani za námahu se pro ni v tom vedru zvednout, a tlačil jsem proto košík dál směrem k prodejně. Od té doby, co parlament schválil zákon o přímých státních dotacích některým bezpečnostním agenturám, vystřídaly na místech ochranky nervozní jedince v nepadnoucích černých mundůrech vycvičení a na první pohled dobře živení profesionálové. U pokladen jeden takový stál a měřil si mě přísným pohledem. Nevím, jestli povolením nosit automatické zbraně nepřekročil parlament u bezpečnostních agentur určitou hranici, avšak stalo se a hlaveň jedné takové na mě mířila, dokud jsem nezmizel za vesměs prázdnotou zejícími regály.
Můj cíl byl nasnadě. Oddělení s těstovinami, rýží, moukou nebo jinou cereální potravinou. Když je člověk dostatečně trpělivý, může mít štěstí a do obchodu dorazí v okamžiku, kdy přivezou neplánovanou státní zásilku, kterou vedoucí prodejny podle nařízení, jehož porušení se trestá několikaletým žalářem, musí bezpodmínečně a bezodkladně uvést do prodeje za regulovanou cenu, která je několikanásobně nižší než cena na černém trhu. Kdo by si byl pomyslel, že desítky let po pádu totality bude práce v obchodě s potravinami opět předmětem trestního zákoníku! Měl jsem smůlu. Místo, kde před jistou dobou stávaly vyrovnány nepřehledné řady pytlíků s moukou, těstovinami, luštěninami a jinými dobrotami, připomínalo svoje určení pouze lehkým moučným popraškem. Přejel jsem prstem po bílém lakovaném povrchu a trochu z něj setřel. Přiblížil jsem prst k nosu, abych si aspoň na chvíli připomněl tu krásnou a neopakovatelnou vůni. Z nostalgického snění mne vyrušil šváb, který rychle a nervozně přeběhnul mou nohu. Byl bez své oblíbené diety asi stejně hladový a rozrušený jako já.
Neměl jsem zde již nic na práci a pomalu se vracel směrem k východu. Ještě než odejdu, chtěl jsem se ze zvědavosti přesvědčit, jestli tam je „Ona“. Zamířil jsem proto do vzdáleného kouta, kde obvykle inzerují své novinky nejrůznější firmy. Opravdu, stála tam, v tmavém kostýmku a s logem své banky. Jakmile mne zahlédla, okamžitě na mě pokývla. Atraktivní jako vždy. Neodolal jsem a přistoupil k jejímu pultíku. „Dobrý den pane, jak se Vám daří?“ začala. Odpověděl jsem, že ne moc dobře, jelikož mám hlad. „Nic si z toho nedělejte, máme pro vás připraveny produkty, které vám zlepší náladu natolik, že na nějaké jídlo hned zapomenete.“ Otočila ke mně monitor svého notebooku a spustila stisknutím klávesy prezentaci. Ozvala se ryčná hudba a na obrazovce se v rychlém sledu střídaly grafy, obrázky a čísla. Ruskou úrodu obilí již třetí rok za sebou zničilo extrémní sucho, ceny zrnin na chicagské burze dosáhly opět nových maxim a centrální banky na celém světě přikročily ke koordinovanému snížení úrokových sazeb na 0,00000001 procenta. „Co tomu říkáte?“ zeptala se dáma. „Představte si, že pro vás máme produkt šitý na míru dnešní těžké doby. Naše banka se rozhodla vyjít vstříc svým klientům a nabízí investiční program pod názvem „Místo chleba investiční certifikát“. Spočívá v tom, že denominace certifikátu byla snížena na co nejmenší možnou hranici. V případě, že supermarket zrovna nemá chleba, koupíte si místo něj certifikát, jehož cena je navázána na cenu chleba a zachováte tak kupní sílu vašich peněz do doby, kdy bude k dostání. Není to dokonalé?“ Nevím už, co jsem Jí odpověděl, jelikož jsem se probudil. Byl to budík v mobilu, který mě vysvobodil z toho pekla.
Může se to zdát přitažené za vlasy, ale doba podobným extrémním událostem, ať v přírodě nebo na trzích, přeje. Dokazují to i poslední víkendové záplavy, které nebyl schopen včas předpovědět ani supercomputer, který si speciálně k tomuto účelu před nějakou dobou zakoupil hydrometeorologický ústav.