Německo se nachází uprostřed exportem taženého boomu. Zisky jsou dobré a firmy přijímají nové zaměstnance či zvyšují počet pracovních hodin u těch, kteří nepracují na plný úvazek. To vše dělá radost těm, kteří věří v proti-keynesiánský fiskální konzervatismus. Podle nich je tento vývoj alespoň částečně odrazem politiky zaměřené na vyrovnání rozpočtu, tedy opaku politiky stylu „půjčit si a utrácet“. Německo ale není eurozóna. HDP zemí na jejím okraji se dohromady téměř vyrovná tomu německému. A tyto země se noří v problémech. Řecko se dostalo do recese, Španělsko a Portugalsko rostou o méně než 1 %.
Prezident ECB Jean Claude Trichet očekává, že ekonomická aktivita v eurozóně bude ve druhé polovině roku „výrazně méně dynamická“. Německé exporty pravděpodobně neporostou stejně vysokým tempem, zejména pokud se kurz eura udrží na současných úrovních. Růst Číny se zmenšuje a ekonomice USA, jako dalšímu významnému exportnímu trhu, hrozí druhý pokles. Stále větší tíha tak bude spočívat na bedrech evropských spotřebitelů, kteří nejsou zrovna v optimistické náladě. A německé exporty nezachrání ani země na okraji Evropy.
Stejně tak důležitý je fakt, že finanční problémy těchto zemí a evropských bank nejsou zdaleka vyřešeny. Spready mezi německými dluhopisy na straně jedné a řeckými, irskými a portugalskými dluhopisy na straně druhé znovu rostou. A důvěra ve schopnost evropských bank získat potřebný kapitál po přechodném zlepšení opět rychle klesá.
Jean Claude Trichet tak zůstává nerozhodný. Německo, které se neustále obává inflace, požaduje, aby pokračoval ve strategii exitu. Evropští partneři Německa ale netouží po tom, aby Trichet šlápl na brzy. Naopak by chtěli, aby šlapal na plyn a dále pomáhal bankám, které čelí problémům.
(Zdroj: WSJ)