Všichni Američané milují show televizní moderátorky a filantropky Oprah Winfrey. V jednom z nejzajímavějších dílů se žena přizná nic netušícímu manželovi, že promrhala 300 000 dolarů, a že proto muset být jejich dům zabaven exekutory. Ke konci pořadu visí celá tíha viny na bedrech nebohého muže, který se své drahé polovičce s pláčem omlouvá za to, že ji dost nemiloval.
To, co se na první pohled jeví jako umná manipulace v mezilidských vztazích, se stále častěji stává předmětem filozofických úvah ekonomů, kteří se pokoušejí vysvětlit, jak se rozhazovačné státy dostávají do potíží. Viděno očima Oprah a s mírnou nadsázkou, vinu za americkou bublina na trhu s nemovitostmi lze přičíst jak příliš spořivým Asijcům, tak nedbalosti amerického spotřebitele. Podobný pohled nabízí v své studii „Mantinely zlata a papírových peněz“ Barry Eichengreen z University of California a Peter Temin z MIT. Svoji práci, v níž zkoumají roli fixních směnných kurzů v hospodářském cyklu, navíc doplňují historickými paralelami mezi meziválečným systémem zlatého standardu a současnými zónami pevných, nebo navázaných kurzů (třeba euro, čínský jüan).
Spojené státy mají dnes problémy s obřím deficitem platební bilance. Po první světové válce tomu bylo ale přesně naopak. Na rozdíl od Velké Británie, Francie a Německa fungoval dolar i během války v režimu zlatého standardu (kdy peníze v oběhu musí mít svůj reálný podklad ve zlatě drženém bankami). Amerika posílila svoji pozici exportní velmoci na úkor válkou zaujatých Evropanů, kteří se poté permanentně potýkali s inflací, v případě Německa s hyperinflací.
Návrat ke zlatému standardu se zdál být cestou k znovunabytí prosperity, avšak vedl k velkým obchodním nerovnováhám. Krom Spojených států zaznamenávala přebytky obchodní bilance ještě Francie, která se sice ke zlatému standardu vrátila, ovšem ne na předválečné úrovni, takže byl frank v porovnání s librou a markou pro exportéry konkurenceschopnější. Británie a Německo naopak bojovaly s deficitem, který vyústil v nedostatek měnových rezerv, tj. tehdy zlata. Aby si drahocenný kov ve svých sejfech udržely, musely obě centrální banky držet úrokovou sazby neúměrně vysoko, čímž ještě více podvazovaly hospodářský růst (a tedy i export, který by mohl přiliv zlata v konečném důsledku zajistit). Obě země se tedy musely vydat cestou snižování nákladů a mezd, což se zhusta nelíbilo odborům.
Když přišla velká hospodářská krize, pravidla zlatého standardu ji ještě vyostřila. Základním imperativem tehdy bylo držet hodnotu měny a dostatek zlatých rezerv, proto se centrální bankéři v naprostém rozporu s dnešní makroekonomickou praxí rozhodli úrokové sazby zvýšit. To jen zesílilo tlak na deflaci doma i v zahraničí.
Analogie s dnešní situací není podle autorů studie dokonalá. Měnová báze může být dne podle potřeby elasticky zvětšována, tak aby v dobách recese uspokojila poptávku po hotovosti. Další rozdíl ale příliš optimismu nevzbuzuje. Velmoci opustily zlatý standard během války a poté zjistily, že i v dobách míru to lze učinit bez většího povyku. Státy, které na zlatě lpěly nejdéle (jako třeba USA), si prošly nejbolestivější recesí. Pro dnešní členy eurozóny však odchod není tak snadnou záležitostí.
Autoři také poukazují na podobnosti. Zdání stability vytvořené zlatým standardem vedlo k rychlé expanzi úvěrů deficitním zemím, až do doby, než se začalo pochybovat o jejich schopnosti splácet. Obrovské dluhy Španělska, Řecka a Portugalska nahromaděné během prvních deseti let existence eura lze považovat za moderní ekvivalent toho jevu.
Studie klade největší důraz na roli přebytkových zemí v prostředí fixních kurzů. Když nerovnosti ve světovém obchodě dosáhnou neúnosné úrovně, je na deficitních zemích, aby systém udržely v chodu tím, že sníží mzdy a ceny (jako to dnes musí dělat Řecko). Ale státy typu Německa a Číny, jejichž exportéři se starají o ohromné obchodní přebytky, nemají podobnou povinnost vykompenzovat nerovnosti zvýšením vlastní spotřeby. Tato malá vada na kráse znamená, že systémy pevných směnných kurzů automaticky tíhnou k deflaci.
A tady přicházejí pánové Eichengreen a Temin s odvážným, avšak nikoliv revolučním řešením, podle něhož by přebytkové země byly za stabilitu mezinárodního měnového systému stejně odpovědné. Takový nápad měl už ve čtyřicátých letech John Maynard Keynes. Ten navrhoval, aby byla vytvořena globální clearingová banka, která by zdaňovala, nebo dokonce konfiskovala nadbytečné rezervy přebytkových států. Spojené státy se tehdy postavily ostře proti, dnes by takové řešení naopak přivítaly, na rozdíl od spořivých Němců.
(Zdroj: The Economist)