Kniha Supercycles od Aruna Motianeyho je mnohem více než jen popisem Eliotových vln a napůl mystických aplikací matematiky na minulost. Je založena na základní teorii, že supercyklus je sérií cenových šoků, které následují po změně monetárního systému. Zabývá se i myšlenkou, že rozmach finančnictví v osmdesátých a devadesátých letech připomíná rozmach „Fordismu“ v letech dvacátých a třicátých. Henry si myslel, že pokud bude svým zaměstnancům dávat vyšší mzdy, budou schopni si pořídit jeho Model T a tím zvětší jeho trh, což obratem povede k tomu, že bude schopen najmout více zaměstnanců, atd..
Tento koncept zní podobně jako myšlenka na užití stimulu ke zvýšení celkové poptávky v ekonomice. Za povšimnutí ale stojí i podoba s rozvojem finančního sektoru v posledních třiceti letech. Motianey píše:
„Finanční sektor tím, že poskytuje domácnostem úvěry, zajišťuje existenci a blahobyt sám sobě. A jak roste, stává se pro tyto domácnosti důležitým zdrojem pracovních míst. A také podporuje růst služeb, které na něm závisí – jako služeb účetních či právnických firem. Ty opět najímají pracovníky z domácností, které si z finančního sektoru půjčují.“
Motianey popisuje u ekonomů oblíbený koncept multiplikátoru. Já jsem ale vždy zápasil s tím, jak rozpoznat, kdy je tento koncept na místě a kdy je příkladem ostrova, který prosperuje jen díky tomu, že každý pere sousedovo prádlo. Ekonomiky rostou, protože zaměstnají více vstupů (kapitál, práce), nebo proto, že tyto vstupy využijí efektivněji (růst produktivity). Je možné argumentovat, že finanční sektor tím, že podnikatelům umožnil lehčí přístup ke kapitálu či snížil transakční náklady, zvýšil produktivitu. Jak velká část jeho aktivit se ale během posledních třiceti let zaměřila na tuto oblast? Nebo byly jen jako kolotočář, který točí trhy dokola a za každé kolečko si vybere poplatek?
(Zdroj: Buttonwood's notebook)