Pokud se dá věřit finančnímu tisku, svět se nachází na pokraji měnové války. Centrální bankéři v zoufalé snaze o oslabení svých měn vytáhli bazuky. Fed připravuje další kolo kvantitativního uvolňování, pokud to povede ke slabšímu dolaru, nikdo v FOMC si stěžovat nebude. Japonská centrální banka, nespokojená se silnou měnou a slabou ekonomikou, již na měnových trzích intervenovala. ECB prodloužila dobu, po kterou bude poskytovat úvěry bankám a zvýší nákupy vládních dluhopisů, pokud se krize v Evropě zhorší. Čína nadále omezuje posílení renminbi. Brazílie a Indie mohou kvůli bolestivému posílení svých měn přistoupit k odvetným opatřením.
Pro prudký pohyb kurzu mezi dolarem, eurem a jenem ovšem není důvod. Ekonomiky Spojených států, Evropy a Japonska jsou slabé a všechny by z kvantitativního uvolňování těžily. Pokud budou jejich centrální banky postupovat společně, investoři nemají důvod preferovat jednu měnu na úkor druhé. Problém ale spočívá v tom, že Fed, BOJ ani ECB nenaznačily, kdy přikročí k akci a jaký druh uvolnění provedou. V těchto podmínkách měnová volatilita demoralizuje finanční trhy a podporuje tenze v oblasti obchodu. Navíc je tu strach z toho, že tyto centrální banky již nemají velký prostor pro stimulaci domácí poptávky nákupem aktiv a jediné, co jim zbývá, je oslabení vlastní měny. To se skutečně může proměnit v měnovou válku, kterou všechny tři ekonomiky vyhrát nemohou.
Věci se ale nemusí vyvíjet tímto směrem. Pokud bude cílený nákup aktiv podporovat domácí poptávku, pak tyto tři ekonomiky mohou navzájem zvýšit své exporty. Jejich centrální banky tak musí přesně specifikovat, kdy k nákupům dojde a prostřednictvím jakých kanálů budou stimulovat poptávku. Nyní není čas na konstruktivní nejednoznačnost.
Nic z toho ale nevyřeší dilema, kterému čelí rozvíjející se trhy. Pokud budou následovat rozvinuté ekonomiky, riskují inflaci, bubliny na trzích s aktivy a odvetné kroky v oblasti obchodu. Pokud nechají své měny posílit, jako to učinila Brazílie a Indie, riskují poškození svého průmyslu, který silně závisí na exportech. A průmysl je tím, co jim umožňuje transfer technologií a získávání zkušeností; došlo by proto k omezení jejich růstu. Dotování exportu by jen vyvolalo odvetná opatření.
Lepším řešením by byla podpora domácí poptávky po průmyslové produkci. Ještě lepší by bylo vytipovat odvětví, která mají největší potenciál pro technologický pokrok a ty podporovat daňovým zvýhodněním. Zní to podezřele - podobně jako průmyslová politika. Ale čím jiným je udržování nízkého kurzu než průmyslovou politikou? Možná je čas na její kultivovanější alternativy.
Uvedené je výtahem z článku „From currency warfare to lasting peace“, jehož autorem je Barry Eichengreen.
(Zdroj: VOX)