Abychom dosáhli silného, vyrovnaného a udržitelného oživení světové ekonomiky, musí dojít ke dvěma fundamentálním změnám rovnováhy ve světové ekonomice:
Nová vnitřní rovnováha: Když zkolabovala poptávka soukromého sektoru, pomohla fiskální stimulace. Podařilo se nám vyhnout se tak nejhoršímu, ale poptávka privátního sektoru musí nyní posílit tak, aby podpořila udržitelný růst. Fiskální stimulace musí naopak přejít ve fiskální konsolidaci.
Nová vnější rovnováha: Mnohé z rozvinutých zemí, zejména USA, se před krizí příliš spoléhaly na domácí poptávku. Nyní se musí více orientovat na exporty. Naopak mnohé z rozvíjejících se ekonomik, zejména Čína, se příliš spoléhaly na exporty a nyní se musí zaměřit na domácí poptávku.
Poptávka soukromého sektoru v rozvinutých zemích zůstává slabá a posun k nové vnější rovnováze je omezený. Výsledkem je oživení, které není ani silné, ani vyrovnané a hrozí, že nebude udrženo.
Ekonomické politiky by v této situaci měly být následující:
Centrální banky by tam, kde je slabá poptávka soukromého sektoru, měly pokračovat s akomodativní monetární politikou. Měli bychom ale zůstat realisty. Nelze udělat o moc více a od dalšího kvantitativního uvolňování bychom neměli čekat příliš mnoho.
Vlády by tam, kde je to třeba, měly pokračovat s finančními reformami. Přetrvávají otázky ohledně problému „příliš velké na to, aby padly“, o rozsahu regulace a nadnárodní regulaci. Čím rychleji bude snížena s regulací spojená nejistota, o to více bude finanční systém podporovat poptávku a růst.
Tam, kde je to potřeba, by se vlády měly zaměřit na fiskální konsolidaci. Klíčové není ani tak to, jak rychle bude ukončena stimulace, ale to, zda bude vytvořen důvěryhodný střednědobý plán stabilizace zadlužení a poté jeho snížení. Tyto plány mohou například obsahovat fiskální pravidla, či nezávislé fiskální instituce.
Rozvíjející se země s velkými přebytky běžného účtu musí zvýšit rychlost přechodu na novou rovnováhu. Je to v zájmu světové ekonomiky i v zájmu jich samých. Již nyní je do značné míry správným směrem tlačí velký příliv kapitálu. Použití rezerv by mělo být omezené a kontroly toku kapitálu by neměly být zaměřeny na management kurzu.
Všechna tato doporučení spolu vzájemně souvisejí. Pokud se rozvinuté země nebudou moci spolehnout na silnější poptávku soukromého sektoru, domácí i ze zahraničí, bude pro ně fiskální konsolidace obtížná. Pokud se zastaví růst v rozvinutých ekonomikách, pro rozvíjející se ekonomiky bude těžké se od nich oddělit.
Uvedené je výtahem z článku „The two rebalancing acts“ od Oliviera Blancharda.
(Zdroj: VOX)