Neustále narážím na názor, že evropská nespokojenost se slabým dolarem se podobá nespokojenosti Spojených států s podhodnoceným renminbi. Pokud se však zamyslíme nad základními fakty, mělo by být jasné, že jde o falešné přirovnání.
To, co Spojené státy dělají, je expanzivní monetární politika v situaci, kdy existuje hrozba deflace. Co jiného čekáte, že budeme dělat? Jedním z důsledků této politiky, pokud není uplatněna i v zahraničí, je slabší dolar – cílem politiky ale není. Celkovým efektem kvantitativního uvolňování v USA je expanze globální: Jde o expanzi v USA kombinovanou s nejasným efektem ve zbytku světa (protože slabší dolar omezuje obchodní deficit Spojených států, ale silnější ekonomika USA má tendenci deficit zvyšovat; celkový efekt je tak nejasný).
Nyní to porovnejme s Čínou. Ta nebojuje s deflací, ale s inflací. Podhodnocená měna tak musí být doprovázena restriktivní úvěrovou politikou (Čína může oddělit politiku zaměřenou na kurz a domácí měnovou politiku protože uplatňuje kontrolu toku kapitálu). Celkový efekt se tedy projevuje snížením, ne zvýšením světové poptávky. A vliv na zbytek světa je jednoznačně negativní. Nejde tedy o stejnou politiku. A Spojené státy nemohou vyvážit politiku Číny uvolněnější monetární politikou, protože kvantitativní uvolňování pravděpodobně pomůže, nebude však dostatečné.
Fed tedy jde správným směrem, který je v zájmu Spojených států i celého světa. Čína ožebračuje své sousedy, kterými jsou v tomto případě všichni ostatní.
V dalším blogu se Paul Krugman krátce věnuje porovnání vývoje jádrové inflace v USA a v Japonsku, shrnutém v grafu od Mary Daly ze San Francisco Fed:
Podle ekonoma tak po zkopírování filmu Sedm samurajů - nafilmování Sedmi statečných - mohou Spojené státy kopírovat i vývoj inflace.
(Zdroj: Blog Paula Krugmana)