Keynese již bylo dost. Můžeme si být jisti, že by nám teď radil více vládních výdajů, které by podpořily růst USA. Co by ale nyní dělal Milton Friedman? Zeptat se ho nemůžeme, zemřel v roce 2006. Robert Lucas, jeden z jeho neznámějších studentů, říká, že Friedmanovy myšlenky byly tak originální, že nikdy nešlo říci dopředu, jaká bude jeho reakce na novou otázku.
Friedman věřil v moc peněz: Čím více jich bude, tím větší budou příjmy a nakonec inflace. Nemyslel si, že Fed může zajistit plnou zaměstnanost. Podle něho byly sazby zavádějícím měřítkem uvolněnosti či utaženosti jeho politiky. Dával přednost flexibilním kurzům a varoval Čínu před navázáním kurzu renminbi na dolar. Centrálním bankéřům nedůvěřoval. Vinil Bank of Japan z deflace v devadesátých letech a Fed z Velké deprese v letech třicátých a velké inflace v sedmdesátých. A podle jeho spolupracovnice Anny Schwartzové by odsoudil i záchranu velkých firem v posledních letech.
V roce 1998 napsal: „Bank of Japan může na trhu kupovat vládní dluhopisy ... Většina z takto vytvořených peněz skončí u komerčních bank, zvýší jejich rezervy a umožní jim zvýšit úvěry a nákup aktiv na trhu. Ať se tak stane či ne, nabídka peněz vzroste ... To bude mít stejné důsledky jako vždy předtím. Přibližně za rok dojde k rychlejšímu růstu ekonomiky a následně se mírně zvýší inflace.“
Za současné situace v USA by se díval na růst nabídky peněz, i když on i jeho následovníci měli problémy s tím, jaké měřítko vlastně použít. Fed zvýšil monetární bázi (peníze a bankovní rezervy), širší agregáty však rostou pomalu. Přesto ale nabídka peněz roste. Robert Lucas k tomu uvádí: „Pokud by došlo k něčemu, jako je japonská deflace, jsem si jist, že Milton by řekl, abychom do systému nalili peníze. V té situaci však nejsme.“
Friedman by stejně jako předtím varoval před prudkými změnami v nabídce peněz. Po většinu své kariéry tvrdil, že Fed by ji měl nechat růst nějakým pevným tempem. Sledoval by rychlost obratu peněz jako měřítko poptávky po penězích. V roce 2003 napsal, že pro udržení cenové stability je nutné, aby Fed měnil nabídku peněz tak, aby vyvážila změny v rychlosti obratu peněz a změny v produkci. Pokud je rychlost obratu stabilní, Fed by měl udržovat stabilní růst nabídky peněz. Pokud se mění, Fed by neměl zůstat pasivní.
Friedman by se díval i na růst příjmů. Měl za to, že prudké změny v nominálních příjmech a následně ve výdajích v prostředí málo flexibilních mezd a cen vyvolávaly prudké makroekonomické šoky. Sledoval by i inflační očekávání na dluhopisovém trhu. A trhy očekávaly nízkou a klesající inflaci až do chvíle, kdy Ben Bernanke začal mluvit o druhém kole kvantitativního uvolňování.
Robert Lucas říká, že se u Friedmana naučil dělat si s použitím ekonomické logiky vlastní názory tak dobře, jak jen byl schopen. A že by neměl důvěřovat autoritám – ani autoritě Friedmana.
Uvedené je výtahem z „Channeling Milton Friedman“.
(Zdroj: WSJ)