Krugman stále proti proudu: QE2 je fajn, rostoucí komodity nejsou inflačním varováním

V tuto chvíli se zdá, že podle všech jsou rostoucí ceny komodit známkou hrozby inflace. Podle mě to je naprostý omyl. Částečně proto, že obávat bychom se měli cen málo flexibilních. Ale stojí za to se podívat i na samotné ceny komodit. Graf ukazuje vývoj cen komodit za posledních deset let, konkrétně poměr PPI pro všechny komodity a jádrového CPI:



Já v grafu vidím dlouhodobý rostoucí trend, pravděpodobně tažený rostoucí poptávkou z rozvíjejících se ekonomik. Tento trend kulminoval velkým růstem v letech 2007 a 2008 (můžeme se bavit o tom, jakou roli přitom hrála spekulace). Pak ceny klesly kvůli globální recesi a poté se opět zotavily. Kde je ale nějaký důkaz inflačních tlaků? Zdá se naopak, že jde opět o dlouhodobý trend, který bychom čekali při dané fázi ekonomického cyklu.

Kvantitativní uvolňování teď také každý nenávidí. Ti, kteří se hrozí inflace, jej považují za konec západní civilizace, (to ale chceme; podobná víra v konec zlatého standardu pomohla oživení ve třicátých letech). A zbytek světa je rozhořčen z kroků Fedu. Bernanke však musí něco dělat dobře. Jak uvádí Greg Ip, všechny námitky proti QE lze stejně dobře aplikovat na konvenční monetární politiku. A jak lze při současné výši nezaměstnanosti ve Spojených státech a chabé inflaci tvrdit, že monetární expanze není opodstatněná?

To, co ve světě ale nyní vidíme, je neschopnost jasně přemýšlet o ekonomii. Nezvyklá povaha současné situace jasně ukazuje, kolik lidí nespoléhá na modely toho, jak ekonomika funguje, ale na slogany, které nahrazují náročné přemýšlení. Ekonomická situace je jasná: Jde o nadbytek úspor relativně k plánovaným investicím. A to i přes nulové sazby. Došlo k tomu hlavně tak, že nadměrné zadlužení v minulosti vyústilo v omezenou dostupnost úvěrů ve velké části světa. A ani nulové sazby nepřesvědčí ty, kteří si mohou půjčit, aby zvýšili své výdaje.
Globálně platí, že úspory se musí rovnat investicím a výdaje příjmům. Nadměrné úspory tak vedou k útlumu ekonomiky. Co s tím může udělat ekonomická politika?

1. Může se pokusit dosáhnout negativních reálných sazeb vytvořením inflačních očekávání.

2. Vlády mohou ve výdajích nahradit privátní sektor.

3. Centrální banky se mohou pokusit obejít nulovou hranici pro snížení sazeb nákupem dluhu. Tato hranice leží jen na krátkém konci výnosové křivky a je možné, že určitého výsledku lze dosáhnout nákupem dlouhodobých dluhopisů.

Po celém světě však nyní slyšíme protesty proti všem těmto možnostem. Inflační cíle jsou hrozné, protože musíme mít stabilní ceny. Fiskální politika je nepřijatelná, protože musíme mít vyrovnané rozpočty. QE je nepřijatelné, protože není tím, co by centrální banky měly dělat. Každá z těchto námitek je přitom založena na heslech. Cenová stabilita je považována za přednost bez jakéhokoliv modelu vysvětlujícího proč. Stejné je to s vyrovnanými rozpočty. A ti, kteří se hrozí expanzivní monetární politiky, vytvářejí za pochodu nové koncepty, jen aby ospravedlnili svou pozici.

Jednoduchým faktem je, že svět má nadbytek úspor, což je hrozné prostředí pro pracující. Je rozumné s tím něco dělat. Je hluboce nerozumné a nezodpovědné vytvářet důvody pro nečinnost jen proto, že se chytáme jednoduchých sloganů.

(Zdroj: Blog Paula Krugmana)