Velká většina investorů-fyzických osob má v současnosti poměrně širokou paletu možností, kam uložit své volné finanční prostředky. Paradoxně právě takto široká nabídka však může u některých investorů vzbuzovat obavy a proto je nanejvýš vhodné na úvod této „školy investora“ představit hlavní skupiny investičních instrumentů.
Akcie
Akcie obvykle představují základní investiční instrument, s nímž se potenciální investor může setkat. Z ekonomického pohledu jde o cenný papír reprezentující podíl na akciovém kapitálu akciové společnosti. Jako takový dává investorovi právo na účast na valné hromadě akcionářů a možnost participovat na hospodářském zisku společnosti formou příjmu z dividend (pokud je firma vyplácí, nemusí tomu vždy a za všech okolností být). Dodatečným příjmem investora je potom kapitálový zisk – pokud cena akcie stoupá, investor má možnost akcii případně prodat za cenu vyšší než pořizovací a zrealizovat tak tento pozitivní rozdíl. Akcie jsou standardně obchodované na akciových burzách v jejich obvyklých obchodních hodinách – v Evropě nejčastěji mezi 09:00 a 17:30 SEČ, na americkém kontinentě mezi 15:30 – 22:00 SEČ a v Asii pak na sklonku noci a rána SEČ. Akcie se dále mohou dělit na listinné a dematerializované: listinné jsou ve fyzické podobě a změna majitele se provádí jejich předáním. Naopak dematerializované akcie jsou pouze „záznamy“ v centrálních registrech cenných papírů a změna majitele je pouze elektronická. Forma listinná se v současné době již téměř nepoužívá, kromě jiného z důvodů bezpečnosti a rychlosti převodů.
Dluhopisy
Dluhopisy jsou ve své podstatě „dlužním úpisem“, který lze obchodovat na veřejném trhu. Fakticky jde o formu závazku, v němž dlužník slibuje splatit věřiteli k předem stanovenému datu vypůjčenou částku, společně s výnosem ve formě jednoho či více kuponových plateb. Stejně jako v případě akcií mohou být dluhopisy listinné nebo dematerializované a stejně jako v případě akcií je nejčastější forma druhá. Dále rozlišujeme dluhopisy státní (kde dlužníkem je stát), korporátní (dlužníkem je firma) či dluhopisy nadnárodních institucí (dlužníkem je například EBRD). Z pohledu kalkulace výnosu mohou dluhopisy být kuponové (výnos je stanoven formou pevného nebo periodicky refixovaného kuponu) anebo bezkuponové (výnos je ve formě diskontu prodejní resp. tržní ceny a ceny splatnosti). Vzhledem k tomu, že minimální obchodovatelná množství dluhopisů (tzv. loty) jsou u dluhopisů obvykle mnohem vyšší než u akcií, individuální investor se s tímto instrumentem nejčastěji setká ve formě dluhopisového podílového fondu.
Otevřené podílové fondy
Jsou hlavním instrumentem segmentu tzv. „kolektivního investování“. Jde o cenný papír, který dokládá podíl investora na poolu finančních prostředků, shromážděných od něho a jiných podílníků, za účelem investování v rámci předem stanovené strategie. I proto existují fondy akciové, fondy dluhopisové, fondy peněžního trhu či fondy komoditní. Z pohledu regionální diverzifikace existují fondy celosvětové, fondy zaměřené na konkrétní kontinent a v mnoha ohledech i fondy koncentrované na jednu velmi malou oblast. Výnos z takovéhoto investičního instrumentu investor realizuje prostřednictvím růstu ceny podílového listu, která reflektuje růst hodnoty portfolia řízeného profesionální správci aktiv. Podílové listy otevřených podílových fondů obvykle nejsou veřejně obchodovatelné a jejich nákup nebo zpětný odkup probíhá přes fondem stanovené distribuční partnery. Ocenění portfolia fondu probíhá obvykle jednou denně a proto i podílové listy mají jenom cenu za den. Fakt, že nejsou veřejně obchodovatelné do určité míry omezuje jejich likviditu, na druhou stranu se z definice jedná o instrumenty vhodné spíše pro dlouhodobější investory.
Indexové akcie (ETF)
Je tomu jen několik let, co na trh vstoupila do té doby relativně revoluční inovace – veřejně obchodovatelné akcie fondů, tzv. exchange-traded funds (ETF). Ve své podstatě jde o pasivně spravované fondy, které své akcie (podíly) nabízí investorům ke koupi na akciových burzách. Co je myšleno slovíčkem „pasivně spravované“? Zejména to, že tyto ETF na rozdíl od klasických podílových fondů nesledují aktivní strategii nadvažování a podvažování investic proti benchmarku, právě naopak – snaží se replikovat předem stanovený index tak přesně, jak to jenom jde. Pro individuálního investora tento koncept představuje jednu výhodu a jednu nevýhodu. Výhodou je situace, kdy uvedené schéma výrazně minimalizuje riziko chybného investičního rozhodnutí portfolio-manažera. Na straně druhé je pravda, že se investor nákupem ETF ochuzuje o (potenciální) nadvýnos, který mu naopak šikovný správce majektu může přinést. Nespornou výhodou ETF je také jejich likvidita – lze je obchodovat ve standardních obchodních hodinách dané burzy v zásadě bez omezení. Další hlavní výhoda spočívá v jejich transparentnosti – investor při nákupu hned ví, co si kupuje a na jakou veličinu (index, koš indexů…) je jeho instrument navázán.
Opatrnost se při výběru vhodných ETF doporučuje zejména z pohledu kreditního rizika (ETF jsou emitované soukromými společnostmi, platí zejména u pákových ETF).
Všechny výše uvedené skupiny investičních instrumentů samozřejmě podléhají ještě dalšímu dělení, nic to však nemění na jejich hlavních charakteristikách. Z pohledu investora-jednotlivce je nejjednodušší přístup na trhy akciové, v těsném závěsu pak na trhy indexových akcií ETF. Trhy dluhopisů jsou přístupné zejména investorům s větším objemem aktiv, zatímco podílové fondy – donedávna „miláček davů“ – ve světle posledních událostí na trzích mírně ztrácí právě ve prospěch ETF.