Podle některých zastánců kvantitativního uvolňování (QE) je tento krok příkladem monetární politiky, stejně jako jím je snižování sazeb. A nikdo neviní Fed, že rozpoutává měnovou válku, když snižuje sazby.
Odpovědí z reálného světa by bylo to, že jiné země vnímají QE v jiném světle. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble ve Financial Times v pondělí uvedl, že není konzistentní, pokud USA viní Čínu z manipulace s kurzem a pak uměle ovlivňují kurz dolaru tištěním peněz. Fundamentálnější argument by spočíval v tom, že Spojené státy jsou dlužníkem, který si půjčil v dolarech. Tištění dalších peněz na splátku těchto dluhů (což je to, co Fed dělá, když vytváří peníze na koupi vládních dluhopisů) ve své podstatě znamená částečný default. Je to tak, jako kdybyste zkoušeli zaplatit účet ze supermarketu penězi z hry Monopoly s argumentem, že jsou to jediné peníze, které jste doma našli.
Jak se to liší od snižování sazeb? V takové situaci se věřitelé mohou posunut směrem nahoru po výnosové křivce. Fed se ale nyní snaží ovlivnit všechny sazby až po desetileté dluhopisy. Říká tedy: „Hodláme oslabit kurz naší měny a zkoušíme vám zabránit v tom, abyste jako kompenzaci za toto riziko zvýšili výnosy.“
Důležitost tohoto přístupu ze strany Fedu je dána tím, že dolar má jako rezervní měna dominantní roli. Někdo by mohl říci, že si o ni Američané neříkali, ale to není tak jasné. Tuto pozici požadovali v Bretton Woods v roce 1944. I když byly pevné kurzy v roce 1970 opuštěny, zbytek Brettonwoodských institucí, jako MMF a Světová banka, byl zachován.
Spojené státy mohou také argumentovat, že ostatní s kurzy manipulují také, takže si nemohou stěžovat. A Čína může i nadále tolerovat nízké výnosy dluhopisů, protože je to přijatelná cena za provázání kurzu její měny s dolarem. Číňané ale nejsou jedinými kupci amerických vládních dluhopisů; zahraniční soukromí investoři musí být k nákupu také přesvědčeni.
Již delší dobu mám proto pocit, že současný měnový systém není udržitelný a QE tento pocit jen zvyšuje. Může největší ekonomika a dlužník světa následovat politiku soustavné devalvace a poškozovat tak své věřitele? Bylo zajímavé vidět, že Robert Zoellick ve Financial Times požaduje vytvoření nové struktury, i když nevolá po novém zlatém standardu, jak by se mohlo zdát z titulku. Pouze navrhl možnost používání zlata jako referenčního bodu pro tržní očekávání inflace, deflace a budoucích měnových kurzů.
Fundamentální otázkou zůstává, jak se k novému systému dostaneme se svobodným tokem kapitálu a nezávislou monetární politikou. Omezení kurzových pohybů či cíle ohledně velikosti běžných účtů na tyto dva problémy naráží. Co se stane, pokud se trhy pokusí posunout kurzy nad stanovenou hranici (nebo pokud se američtí spotřebitelé rozhodnou koupit tolik zboží z Číny, že bude přestřelen limit běžného účtu)? Podřídí země své domácí politiky mezinárodnímu systému? Domnívám se, že ne dříve, než přijde další velká krize.
(Zdroj: Buttonwood’s notebook)