Panuje široce rozšířený názor, že v Kongresu nelze dosáhnout dohody o vypořádání se s hrozivou fiskální aritmetikou Spojených států. Problém je příliš velký, politika příliš složitá. Je ale chybou předpokládat, že deficity nelze spravit; tento měsíc se objevily dva návrhy. A ani politika nemusí být nezkrotitelná.
Rozsah amerického fiskálního problému záleží na tom, jak daleko do budoucnosti se podíváme. Dnešní deficit dosahuje 9 % HDP a je obrovský. Federální dluh v držení veřejnosti dosáhl 62 % HDP, což je nejvíce za dobu přesahující padesát let. Pokud ale dojde k oživení růstu, díra po sérii snížení daní a vysokých výdajů může být zacelena: Do roku 2015 je třeba omezit výdaje či zvýšit daně na úrovni pouhých 2 % HDP, aby byl federální dluh v tomto roce stabilizovaný. Ve vzdálenější budoucnosti se ale objevuje větší propast, protože stárnoucí populace bude potřebovat více důchodů a zdravotní péče. Tyto výdaje zdvojnásobí federální dluh do roku 2027 a i poté bude jeho velikost nadále růst. I čísla na úrovni jednotlivých států budí obavy.
Řešení by mělo začít dohodou mezi Obamou a Kongresem týkající se cílů pro udržitelnou úroveň federálního dluhu; řekněme 60 % HDP do roku 2020. Tato dohoda by se také měla týkat rovnováhy mezi nižšími výdaji a vyšším zdaněním, která by k tomuto cíli vedla. Změny by měly přijít zejména na straně výdajů. Výzkum ukazuje, že i když omezení výdajů působí v krátkém období negativně, škodí méně než zvýšení daní. Ale změnit se budou muset i daně. Ty jsou v USA po snížení v posledních letech relativně nízké. V ideálním světě by se daňová zátěž postupně přesouvala z příjmů na spotřebu (včetně uhlíkové daně). To lze ale politicky těžko provést. A je tu oblast pro reformu mnohem vhodnější: Americký daňový systém je plný výjimek, odpočitatelných položek a výhod, na kterých se přiživuje celé odvětví poradců, dohromady však podkopávají ekonomický růst. Jejich prosté zrušení by přineslo asi 1 bilion dolarů ročně. Systém by byl jednodušší, spravedlivější a efektivnější.
Obavy, že příliš rychlá změna by podkopala oživení, jsou namístě. To ale jen poukazuje na důležitost důvěryhodného plánu snížení deficitů. Vláda svým ujištěním trhů o vlastní schopnosti kontrolovat svůj dluh získá prostor pro podporu ekonomiky v krátkém období. Navrhnout takový plán je lehké, získat pro něj politickou podporu je rozdílná věc. Ronald Reagan a Bill Clinton ale vyhráli podruhé volby poté, co snížili výdaje, či zvýšili daně. Průzkumy veřejného mínění v jiných zemí ukazují, že těžké kroky jsou pro veřejnost v současnosti přijatelné. A pokud nedojde v USA ke změně, směřují ke krachu.
Uvedené je výtahem z „America's budget deficit“.
(Zdroj: The Economist)