Privátní pilíře spoření na penzi. U jejich zrodu v zemích střední a východní Evropy stojí daňové úlevy, podpora státu, motivace současných zaměstnanců ke zodpovědnosti za své stáří. Do té doby, než přijdou horší časy, se kterými vlády nepočítaly a v rozpočtech se objeví díra, k jejímuž pokrytí chybí zdroje. V tomto okamžiku po léta budovaný systém soukromého spoření na penzi padá, jako domeček z karet. Výstrahou budiž nedávné rozhodnutí maďarské vlády, pro kterou se bezmála tři biliony forintů, v přepočtu 14 miliard amerických dolarů, „ležící ladem“ na účtech penzijních fondů staly příliš lákavým cukrlátkem na to, aby je nechala tam kde jsou, když svým rozsahem mohou zalátat mezeru v současných penzích, smazat schodek rozpočtu a ještě snížit celkový dluh země jako takový. Na budoucnost nemysleme. Jenže Maďarsko není samo, byť dosud v naší teritoriální blízkosti zašlo zřejmě nejdále…
Proč tak činí? Brakování soukromého pilíře penzijního spoření krátkozraké vládě v krátkodobém horizontu zabije několik much jednou ranou. Do tří hlavních bodů je shrnuje Peter Attard Nontalto z Nomury. Za prvé, vláda se vyhne dalšímu placení příspěvků do soukromých penzijních fondů (zatímco jí rostou deficity v průběžném systému i jinde). Za druhé, zabavení soukromých úspor vládě umožní okamžitě pokrýt schodek průběžného penzijního systému na průběžné pay-as-you-go bázi. A navíc, když je úspor mnohem víc, než díry v penzijním systému (tak jako v Maďarsku), snížit či vymazat (tak jako v Maďarsku) rozpočtový schodek. Ani to ještě není vše. Investice penzijních fondů, kromě těch nejagresivněji nastavených, jsou kontroverzní. V praxi to znamená (-alo) nákupy vládních dluhopisů do portfolia fondu. Převod těchto aktiv „zpět“ pod stát znamená možnost okamžitého umoření této části vládních dluhu a snížení ukazatele absolutního vládního dluhu či ukazatele vládního dluhu k HDP, který je jedním z klíčových indikátorů zdraví ekonomiky (v opačném případě jedním z motivů ke spekulativnímu útoku na ekonomiku).
Keynesiánský pohled na stimulaci ekonomiky poptávkovou stranou nabízí ještě jedno protože. Daňové výhody a odliv části výplat do úspor přestavují makroekonomické dilema v dobách boje se slabou poptávkou. Tedy právě nyní. Tvorba úspor současnými zaměstnanci dopadá do současného HDP (po celý produktivní věk zaměstnance), daňových příjmů vlády (po celý produktivní věk zaměstnance) i firemních zisků (skrze poptávku). Stejně, z tohoto úhlu pohledu, působí uspořené náklady na daňové výhody. Jeden z největších penzijních fondů na světě Aviva provedl mezi svými účastníky průzkum, ze kterého vyplynulo, že zatímco oni by rádi dosáhli penze kolem 70 procent jejich platu, realita státního penzijního pilíře jim nabízí zhruba 35 až 55 procent průměrného platu. Tlak tohoto rozdílu na HDP (motivaci ke zvýšení úspor) Aviva spočetla až na 19 procent HDP.
Maďarsko je posledním případem opouštějícím po 12 let budovaný soukromý pilíř spoření na penzi. Aktiva soukromých fondů budou se souhlasem jejich tvůrců (protože pokud ne, ti přijdou o zhruba 70 % podpory na penzi) převedena do konce ledna 2011 pod státní kontrolu. K dobrovolnosti takového rozhodnutí lze prostě připomenout slova ministra hospodářství Matolcsyho: "Aby bylo jasno. Lidé, kteří zůstanou (v soukromých fondech) nadále nejsou sočástí solidárního státního penzijního systému. Sami se vyčlení ze sociální komunity a nadále si půjdou svojí vlastní cestou" (ovšem část jejich platu bude nadále plynout do solidárního systému, ze kterého nebudou mít ani forint). Jiná řešení nalezneme v Estonsku, Irsku, Velké Británii či Polsku. Estonsko snížilo příspěvky do soukromých penzijních fondů. Tím de facto snižuje budoucí důchodový příjem dnešních zaměstnanců. Podobný krok zvažuje nyní Polsko. Irsko využívá Národní penzijní rezervní fond, který poskytuje polštář v rozsahu 12,5 miliardy eur pro případnou pomoc bankám. Jeho rozsah tvoří zhruba polovinu aktiv penzijních fondů, ani zde se tedy nelze bavit o efektivním zhodnocení investice. Velká Británie má za sebou daňovou změnu provedenou v roce 1997, která připravila penzijní fondy v zemi o roční příjmy v rozsahu zhruba 5 miliard liber či 8,4 mld. USD. Stalo se rok poté, co byly zrušeny daňové výhody spojené s výplatou dividend. Maďarská cesta je neblíže cestě Argentiny. Ta sebrala 24 miliard dolarů v soukromém penzijním políři pod státní kontrolu v roce 2008.
Pro další příklad pojďme do Rumunska. Na poslední výroční valné hromadě vláda jako 85% akcionář Romgaz (největší producent plynu v zemi) nařídila, že firma odvede v přepočtu 122 mil. USD na krytí schodku státního rozpočtu. Takovou firmou se státní kontrolou není jedinou. Zbývajících 15 % Romgaz drží fond Fondul Proprietatea. Jde o investiční fond založený v roce 2005 na kompenzace těm, kterým komunistický režim sebral jejich majetek. Vláda tedy bere aktiva fondu, který měl napravit zvůli vlády předchozí. Za fondem stojí jako správce jeho majetku Templeton, která již na rumunskou vládu podala žalobu. „Schválit vysokou dividendu, která půjde všem akcionářům, je korektní. Krok vytahující zdroje na krytí schodku rozpočtu je zacházkou příliš daleko,“ říká Mark Mobius,který vede odnož rozvíjejích se trhů v Templeton. „Všechny tyto krátkozraké kroky budou mít dlouhodobé dopady. Jestli lidé nabudou dojmu, že jejich aktiva mohou být konfiskována, stanou se bezcennými,“ varuje Mobius.
(Napětí kolem penzí není ale jen výsadou střední Evropy. V říjnu ulice obsadili stávkující Francouzi, před slibováním nesplnitelného státních zaměstnancům ve Spojených státech dlouhodobě varuje známá bankovní analytička Meredith Whitney, podle které se v této souvislosti jednotlivé americké státy stanou dalším zdrojem systémového rizika pro finanční sektor jako celek.)
Jenže penzijní pravidla nelze měnit podle fáze hospodářského cyklu. Zatímco i samotný Keynes hovořil o „eutanázii“, tady se již natvrdo bavíme o systémů okrádání budoucích důchodců. Faktem je, že kdo chce a může, na penzi se zajistí i jinak. Principielní zde ale zůstává nejistota, jak bude naloženo s finanční účastí v „národním systému“, u kterého lidé nevědí, kolik a zda vůbec něco, v budoucnu za jimi odvedené peníze dostanou. Při snaze o nalezení pozitiva průběžného systému tak lze snad jen připomenou slova bývalého významného českého politika Miloše Zemana o tom, že výhodou průběžného systému je bezpochyby ten fakt, že nejde rozkrást. Narozdíl od pilíře soukromého, jak dokazují některé vlády…Kroky nicméně ukazují na jedno riziko a tím je doposud slabá právní ochrana investic v privátních penzijních fondech v některých zemích. Po období daňových stimulů, penzijních příspěvků a v neposlední řadě legislativy motivující penzijní fondy k investicím do vládních dluhopisů přichází období, kdy vlády čelí ohromným rozpočtovým schodkům a potřebě emisí dalšího nového dluhu. „Střádal“ a „zodpovědný“ po politice znehodnocující úspory cestou extrémně nízkých úrokových sazeb po nekonečně dlouhou dobu dostává další facku v podobě politiky přímé likvidace dlouhodobých úspor cestou popravování soukromého pilíře spoření na penzi.
(S využitím The Economist/buttonwood)