Italský ministr financí Tremonti a jeho luxemburský protějšek Jean-Claude Juncker navrhli 5. prosince ve Financial Times vytvoření nového evropského dluhopisového instrumentu, který by měl postupně nahradit dluhopisy jednotlivých zemí. Vlády by vydávaly polovinu nových emisí ve formě těchto eurobondů až do chvíle, kdy dosáhnou 40 % HDP jednotlivých zemí (a eurozóny jako celku). Země čelící vážným problémům v přístupu na trh by ve výjimečných případech mohly pokrýt 100 % svých emisí eurobondy. Eurobond by podle svých navrhovatelů zajistil dosažení dvou důležitých cílů:
- Vytvoření dluhopisového trhu, který by byl svou velikostí a likviditou porovnatelný s trhem amerických vládních dluhopisů a
- Ukončení spekulativních útoků proti vládním dluhopisům zemí eurozóny.
Podle odpůrců by však takové dluhopisy oslabily trhem generovanou motivaci pro fiskální disciplínu, protože marnotratné vlády by byly schopny si půjčovat za nižší náklad, zatímco ty zodpovědné by byly penalizovány. "Na myšlenku evropských dluhopisů by mělo bát nahlíženo nebývale kriticky, neboť jednoznačně podkopou fiskální zodpovědnost jednotlivých zemí a nemohou na trh navrátit důvěru investorů. Pro udržitelné řešení stávající krize je mnohem vhodnějším řešením již existující instrument, kterým je záchranný fond," zvolil nekompromisní slova člen vedení ECB a šéf německé centrální banky Bundesbank Axel Weber. Tato námitka je důležitá, ještě významnější je ale otázka fiskální suverenity a defaultů.
Ohledně fiskální suverenity platí, že pokud má trh eurodluhopisů fungovat, investoři se musí domnívat, že dluhopisy budou spláceny přebytky odpovědných zemí či vysokou plošnou daní v eurozóně. Proč by ale Němci měli být ochotni platit vysoké daně a financovat z nich vysoké sociální dávky Řecka, Irska a Portugalska? Eurobondy tak vyžadují fiskální unii, ve které by zadlužené země částečně či úplně ztratily svou suverenitu.
Myšlenka na eurodluhopisy vznikla jako modifikace dříve navrhovaného mechanismu, který měl financovat infrastrukturní projekty. Nyní jsou ale vnímány jako mechanismus pro řešení krizí vládního dluhu. Tento návrh má některé společné rysy s procesem nazývaným „Exchange Offer“, který byl úspěšně použit při krizích v Pákistánu, Ukrajině a Uruguai. Při něm dlužník navrhne věřitelům „dobrovolnou“ výměnu starých dluhopisů za nové. Ty mají nižší hodnotu (ztráta se nazývá „haircut“), ale staré dluhopisy jim jsou podřízené. Pokud je tento proces dobře naplánován, je pro věřitele přijatelný, protože při něm tratí méně, než při defaultu, který by odmítnutím nabídky spustili. A je jasné, že je výhodný i pro dlužníka, protože snižuje hodnotu jeho dluhu a má dále přístup na trhy za rozumné sazby.
Tento proces ale nevyžaduje mezinárodní garance jako eurobondy. Konverze starého dluhu na nový má navíc smysl pouze tehdy, pokud je maximálně rychlá. Návrh Tremontiho a Junckera by ovšem fungoval až od roku 2013. Kdo by ale dnes chtěl vlastnit dluhopisy Řecka, Irska a Portugalska, kdyby všichni věděli, že v roce 2013 bude jejich status snížen na podřízený dluh? Pokud by se staré dluhopisy nevyměnily za nové v poměru jedna ku jedné, tak nikdo. Tím by se ale nové instrumenty staly pro vyřešení dluhové krize nepoužitelnými.
Projekt eurodluhopisu je dobrý pro financování infrastruktury a zvýšení likvidity na trhu v dobrých časech. Vyžaduje však velkou ztrátu fiskální suverenity ze strany zadlužených zemí. Načasování projektu z něj dělá špatné řešení dluhové krize v Evropě.
Uvedené je výtahem z „My name is Bond, Euro Bond“, autorem je Paolo Manasse, profesor makroekonomie na University of Bologna.
(Zdroj: VOX)