Včera mě zaujal článek na našich stránkách s tématem americké prokuratury žalující auditorskou společnost Ernst & Young za pochybení při kontrole investiční banky Lehman Brothers.
Mám-li hovořit za sebe, tak by měla spíše žalovat ty, kteří měnili účetní standardy. Pokusím se vysvětlit proč si myslím, že účetní Lehman Brothers nedělali nic, co by bylo neobvyklé a že auditoři nemohli odhalit nic, co by vybočovalo z běžné praxe.
V posledních dvou desetiletích se stále více a více při vedení účetnictví přesouval důraz k odklonu od prastaré zásady, která spočívala na něčem, co se dnes nazývá princip opatrnosti. Zásada byla platná minimálně od středověkých městských států jako Benátky či Janov; dle některých záznamů již dříve ve Španělsku po pádu Římské říše. Při vedení účetnictví a při oceňování majetku to má, mimo jiné, ten následek, že se používá historických cen. Tato téměř tisíciletá praxe byla ale opuštěna a byl jí nadřazen princip věrného zobrazení skutečnosti. Ten se naopak projevuje použitím „reálných tržních“ cen. A to je přesně podstata problému.
Na první pohled to nevypadá nijak zle. Oceňovat majetek jeho reálnou hodnotou se mnohým může zdát správnější a už čekám na možnou diskusi pod tímto článkem. Čekám argumentace existencí inflace a tím, že růstu cenové hladiny se musí vedení účetnictví přizpůsobit, aby mohlo podávat „věrný a poctivý obraz skutečnosti“. Jenže to právě opuštěním historických cen přestává dělat.:
1)
Inflace bývá používána jako argument, proč jsou reálné „tržní“ ceny správnější, jenže ve skutečnosti je spíše důvodem, proč historické ceny nejsou oním věrným a poctivým obrazem. Jen podotýkám, že sám za sebe považuji inflaci za vnesenou z vnějšku emisí nekrytých peněz, kterou mají povětšinou na svědomí centrální banky a vlády.
2)
Bod první hned vybízí k druhému. Systém, kdy neustále někdo něco přeceňuje podle ostatních, vede sám o sobě k tvorbě bublin a chybnému ocenění. Vzpomeňme jen na obrovské množství derivátů před touto krizí. Všichni ti rádoby experti neměli o jejich skutečné hodnotě nejmenší tušení a prodávali je za takové ceny, které viděli jinde. Povětšinou to byli lidé bez patřičného vzdělání, zkušeností a se všemi možnými nešvary, které si někteří čtenáři pravděpodobně přečetli v knize Cityboy. Nedělali nic jiného, než že oceňovali pomocí „reálných tržních cen“, které viděli okolo sebe.
3)
Od bodu dva je to jen kousek k manažerům nadhodnocujícím své rozvahy nikoli z hlouposti, jako to pravděpodobně udělalo mnoho takzvaných odborníků před krizí, ale s úmyslným záměrem vytvořit vyšší zisk, či zdánlivý růst společnosti. To, že vyšší zisk či rostoucí cena akcií se projeví vyššími bonusy pro vrcholový management, tj. ten nešvar, proti kterému se snaží, alespoň na oko, regulátoři bojovat a který je propírán v médiích, snad ani nemusím dodávat.
4)
Bod 2) i 3 ) tj. vzdálení se od principu, kdy majetek se oceňuje ve svých historických cenách a závazky v jejich reálných cenách má další negativní dopad. Firmy takto fungující nejsou na následující krizi dostatečně připraveny. Měnová expanze krizi s jistotou vždy spustí, je jen otázka času kdy. Ovšem při nadhodnocené bilanci mnoha společností, prakticky celé ekonomiky, to musí nezbytně nutně znamenat vlnu bankrotů, protože se projeví nárůst zadluženosti firem a spotřeba kapitálu, ke kterým po celou tu dobu docházelo.
Poznámka ode mne jako tradera, spojená s doporučením:
Firmy oceňující v historických cenách si svým způsobem vytváří jakési rezervy pro horší časy a v principu fungují stabilněji. To je ale přesně to, o co by člověku při provádění fundamentální analýzy titulu, do kterého hodlá investovat své prostředky, mělo jít především. Nehazardovat, ale skutečně investovat. Pokud ale již firmy obecně nevedou účetnictví v historických cenách, zaměřte se aspoň na tvorbu rezerv a jejich smysl.
Poznámka ode mne jako ekonoma:
Doporučuji se podívat na tvorbu rezerv na špatné úvěry u bank. V době největší krize za 70 let jsou rezervy bank na špatné úvěry na jedněch z nejnižších úrovní vůbec. Ano, v době, kdy se od firem i občanů dá očekávat platební neschopnost ve vyšší než obvyklé míře, se na daný problém vytváří menši rezervy než obvykle. Je to na hlavu postavené, ale v praxi to je jen ukázka morálního hazardu bank a čekání na další vládní peníze, které budou muset stoprocentně ještě přijít.