Zwiefach-doppeln-methodenstreit 2011

Když prý jednou Vilfredo Pareto přednášel na konferenci v Ženevě, jedním z posluchačů byl Gustav von Schmoller. Tento vůdce německé historické školy Pareta neustále hlučně překřikoval s tím, že „v ekonomii nejsou žádné zákony“. Následující den Pareto viděl Schmollera na ulici, zakryl si tvář a předstíral, že je žebrák (což prý nebylo těžké, protože tento obhájce „mechanické“ neoklasické ekonomie na oblečení nedbal). Takto zahalen zeptal se Pareto Schmollera, zda mu může říci, kde je nějaká hospoda, kde by se mohl zadarmo najíst. Schmoller mu údajně odpověděl: „Příteli, takové hospody neexistují, ale hned za rohem je jedna, kde je dobré jídlo za velmi nízkou cenu“. „Takže v ekonomii jsou nějaké zákony“, odpověděl mu již demaskovaný Pareto.

Uvedení ekonomové tehdy stáli na opačných stranách barikády při tzv. Methodenstreit – tedy sporu o metodu ekonomického zkoumání. Nenechme se mýlit tím, že nese nádech hluboké minulosti. Naopak, je to žhavá a zdaleka nevyřešená (nevyřešitelná) přítomnost. Bavíme se zjednodušeně o tom, zda na současné problémy hledět a řešit je z pohledu toho, co se stalo v minulosti, protože nic lepšího nevymyslíme (Německá škola). Nebo zda k nim přistupovat na základě nějakých logikou odvozených, v podstatě univerzálních zákonů ve stylu „Économique et Méchanique“ (Rakouská škola).

Příkladů najdeme přehršle – každý graf minulého vývoje, kterým dokumentujeme svoje názory, je svou podstatou německý. Každá úvaha provedená na základě nějakých „logických“ závislostí je rakouská. Ti, co nyní kupují zlato, buď jednoduše německy poukazují na historická období vysoké inflace a růstu ceny zlata. Nebo rakousky odvozují zákon, že velká monetární báze rovná se růst cen a růst ceny zlata. Proti nim stojí ale ti, kteří poukazují na období, kdy báze rostla, ale ceny ne. A Rakušané poukazují na to, že měnící se peněžní multiplikátor a rychlost obratu peněz v ekonomice logicky dělají z „logické“ závislosti „velká báze = velká inflace“ nepoužitelnou poučku. Podobné je to s monetární a fiskální politikou, regulací finančního sektoru, atd.

Jak ukazuje příběh z úvodu, udělat jasnou hranici mezi logickým odvozováním pravidel a derivací pouček z minulosti totiž nelze. Schmoller byl proti odvozování „fyzikálních“ pravidel, sám je ale na určité úrovni používal (nemohou být hospody s jídlem zadarmo). Stejně tak nelze nic „logicky“ odvozovat bez toho, abychom nebrali něco jako prostě (historicky) dané. V případě rakouské školy je nejkřiklavějším příkladem „jedinec“, jeho motivace a činy. Na jednu stranu operuje s předpokládaným řetězcem příčin a následků, na druhou stranu i s jedincem – tedy něčím v jádru neměnným, v čase konstantním a tomuto řetězci nepodléhajícím (jinak by nebylo možno hovořit o nějakém jedinci, ale jen o toku událostí). Praxe je tak spíše taková, že si každý použijeme to, či ono z Německa i Rakouska, jen aby to sedělo na předem utvořený „názor“.

Ne náhodou tak již Cimrman navrhoval nejdříve vést spor o metodě sporu o metodu - navrhoval název Doppelnmethodenstreit. Jak jsem ale již psal v „Na ramenou Cimrmana: Schumpeter, Keynes a další“, jeho přítel Böhm-Bawerk podle svých pamětí nakonec získal podezření, že Cimrmanovi ve skutečnosti jde o rozpoutání diskuse o Zwiefachdoppelnmethodenstreit. Na tu nebyl Bawerk intelektuálně připraven, předstíral tak usmíření s Německou školou a Cimrmanovi sdělil, že spor je ukončen.

Právě Cimrman odmítal Bawerkovo oblíbené téma - existenci a studium kauzality. Při Methodenstreit by tak byl Rakušanům spíše na škodu, což byl zřejmě i jeho zájem. Bawerkovi se snažil vysvětlit, že: „Jeden jev nemůže způsobit jev druhý, protože buď ten první úplně skončí a až pak nastává ten druhý, či ten první neskončí, ale pak nemůže nastat ten druhý a stále trvá jen ten první“. U Bawerka tato logická úvaha prý vzbuzovala deprese, Cimrman mu proto prý nakonec slíbil, že bude předstírat, že kauzalita existuje a oba se nakonec usmířili.

Jak jsem ale zjistil z dalšího studie nově nalezených materiálů, sám Cimrman podle všeho měl se svými argumenty proti kauzalitě určité těžkosti. Nejdříve na jejich základě požadoval zrušení všech ekonomických teorií, Bawerk mu ale namítal, že to implikuje kauzalitu: neexistence kauzality – nutnost zrušení ekonomických teorií. Bylo tak zřejmě i v Cimrmanově zájmu toto téma veřejnosti nepředstavit a ještě na něm pracovat. A my si dál vybíráme mezi Němci a Rakušany, jak se nám zrovna hodí.


Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.