Bankéři v Davosu si přejí vyšší sazby a to i přes vysokou nezaměstnanost v USA a v Evropě. Nízké sazby podle nich vedou k inflaci. Rozvinuté ekonomiky ale stojí na počátku oživení, růst je příliš pomalý na vytvoření většího počtu pracovních míst. Zvýšení sazeb by ve skutečnosti znamenalo smířit se s masovou nezaměstnaností jako s permanentním jevem.
Jádrová inflace, která neodráží volatilní ceny energií a potravin, nyní leží hluboko pod neformálním cílem Fedu ve výši 2 %. Ceny potravin a energií sice poslední dobou rostou, je to ale hlavně odrazem vývoje na rozvíjejících se trzích a zejména v Číně, kde hrozí inflace. Inflace v Číně není problémem Spojených států, navázání kurzu její měny na dolar je její volbou. Pokud se jí nelíbí monetární politika USA, může nechat měnu posílit. Nikdo nemůže po USA chtít, aby ohrozily křehké oživení jen proto, že čínští exportéři chtějí udržet kurz renminbi podhodnocený.
Zaměření se na jádrovou inflaci Fedu v minulosti dobře posloužilo. Správné bylo zejména to, že nezvýšil sazby v letech 2007 a 2008, kdy ceny komodit prudce vzrostly a krátce vytlačily inflaci nad 5 %. Pak ale došlo k jejímu prudkému snížení. A je těžké najít důvod, aby nyní jednal jinak. Bankéři jsou ale dlouhodobě zafixovaní na ceny komodit a myslí si, že jakýkoliv růst ceny zlata znamená konec západní civilizace.
Že problém americké ekonomiky spočívá na straně poptávky, ukazuje i pozitivní korelace mezi cenami akcií a očekávanou inflací od roku 2008:
Graf ukazuje vývoj indexu S&P 500 a desetileté TIPS spready (rozdíl mezi výnosem desetiletých vládních dluhopisů a dluhopisů, jejichž výnos je navázán na inflaci). Je patrné, že od roku 2008 se korelace mezi nimi silně zvýšila. Vývoj spreadů sice načas ovlivnila i panika a útěk k likviditě, protože TIPS nejsou natolik likvidní jako běžné vládní dluhopisy. Korelace v letech 2009 a 2010 již ale plně ukazuje na hloubku poptávkového problému.
(Zdroj: NYT a Blog Paula Krugmana)