Pokud vás v dobách rozvratu vaši poddaní neuznávají, je možné si jejich loajalitu koupit - alespoň na chvíli – a počkat, než se vody uklidní. Asi takhle teď uvažuje nejeden arabský vládce. Režimy na Blízkém východě i v severní Africe se v současnosti snaží své občany uklidnit penězi a dary všeho druhu.
Vlády v regionu už dlouhá léta dotují jídlo i benzín. Třeba v Egyptě se bochník nejlevnějšího chleba dá pořídit za pár haléřů. Jenže s růstem cen pšenice na světových trzích se automaticky zvyšuje i zátěž pro státní pokladnu, a tak se náklady na levné pečivo letos vyšplhají na 2 mld. USD. A pokud tento slib dal i bývalý prezident Mubarak, může nová vláda těžko začít vydáním výnosu o několikanásobném zdražení základních potravin.
Daleko více ale rozpočty napínají dotace na palivo, které v roce 2009 vlády v regionu dohromady přišly na neuvěřitelných 150 mld. USD. A to stál barel ropy v průměru pouhých 60 dolarů. S téměř dvojnásobnou cenou spolyká levný benzín 7,5 % HDP celého regionu, což je obrovské číslo. Ke zdražení se odhodlali jen vládci v Íránu.
Jiné země jsou nejen ochotny přihlížet, jak účet za pokroucený tržní mechanismus roste, ale navíc přihazují další „bonusy“. Průměrnému Evropanovi, zvyklému z posledních let na utahování opasků a šetření, kde se dá, mohou následující řádky připadat jako výlet do jiného světa. Když je ale z čeho brát, rozdává se zřejmě snadno.
Již tradičním nástrojem je růst mezd. v Saudské Arábii dostali státní zaměstnanci přidáno 15 % (v rámci stimulačního balíčku ve výši 36 mld. USD). K podobnému kroku přistoupily vlády v Egyptě, Jordánsku, Libyi, Ománu a Sýrii (i když růst o 150 % proklamovaný plukovníkem Kaddáfím bude po dnešku asi trochu problematické realizovat).
Dalším obligátním trikem v rukávu jsou sociální dávky. Jordánsko, Sýrie, Tunisko a Jemen zvýšily příspěvky chudšímu obyvatelstvu v průměru o 0,5 % HDP. Několik arabských států dokonce snížilo spotřební daně. V Libanonu tak stát jen u benzínu přijde o 1 % HDP příjmů.
A když už ani dávky a daně nepomohou, přichází na řadu přímé „dárky“. Bahrajnský vládce nabídl poddaným 2500 dolarů, jeho protějšek v Kuwaitu netroškaří a každému věrnému občanovi slíbil 4000 USD, a navrch přidal jídlo zdarma na 14 měsíců. Kam se hrabe Slevomat.
Velké výdaje půjdou i na infrastrukturu. V Saudské Arábii se plánují investice v rozsahu 500 mld. USD, Alžírsko chce do tří let postavit silnice, přístavy a letiště v hodnotě 156 mld. USD a pozadu nezůstává ani Abú Zabí ze Spojených arabských emirátů, které chudším provinciím nalije 40 mld. USD.
Dopad těchto opatření je zatím těžké odhadnout. Politikům v regionu jde hlavně o klid, který se zatím nedostavil. Mubarak musel odejít navzdory všem slibům. I první reakce na mánii utrácení v Saudské Arábii jsou spíše negativní. „Mentalitou vězí pořád v minulosti: rozdávat peníze!“ píše jeden nazlobený uživatel Facebooku.
Důsledky pro hospodářství jednotlivých států se dají změřit snáze. Řada vlád se v penězích topí. Každý dolar navíc u barelu ropy znamená další 3 mld. USD v saudské státní kase. Díky letošnímu nárůstu tak šejkové získají o 100 mld. USD víc než loni. Postavení dovozců ropy už tak růžové není. Mají sice často slušné devizové rezervy, ale jejich zadlužení roste. Egypt a Tunisko si větší utrácení nějakou dobu dovolit mohou, ale jejich ekonomiky se stále vzpamatovávají ze škod způsobených revolucí.
Většina režimů bojuje o život, v některých případech doslova. Momentálně mají na starosti naléhavější věci než obavy z hospodářských důsledků svých činů. Ale ty nakonec přijdou.
(Zdroj: The Economist)