V roce 2008 dosahovaly celkové závazky 12 největších bank na světě více než 1 bilionu dolarů. Poměr závazků k národnímu HDP, který přesahoval 0,5, mělo 30 bank. Velké finanční instituce jsou obvykle příliš velké na to, aby padly, protože jejich krach by způsobil velké škody v celé ekonomice. Jejich záchrana však může zničit veřejné finance dané země, což ukazuje příklad Irska. Toto riziko znamená, že velikost bank by měla být omezena.
Dalším argumentem proti velkým bankám jsou studie ukazující, že jejich optimální velikost (odpovídající nejmenším průměrným nákladům) představuje asi 25 miliard dolarů aktiv. v Severní Americe s aktivy překračujícími hodnotu 50 miliard dolarů mají větší provozní náklady než banky menší. Dnešní velké banky, jejichž aktiva přesahují 1 bilión dolarů, tak leží daleko za technologickým optimem.
Mezinárodní data z 80 zemí z let 1991 – 2009 pak ukazují, že větší banky obvykle dosahují vyšší návratnosti, tato návratnost ale jde ruku v ruce s vyšším rizikem. Neplatí to však pro banky, které jsou důležité z hlediska celého finančního systému, ty naopak dosahují návratnosti nižší. Projevuje se to zejména v menších zemích, kde se systematické důležitosti dosahuje rychleji. Banky důležité pro celý systém - tj. banky s poměrem závazků k HDP vyšším než 0,1 - mají i vyšší úrokové sazby, v průměru o 40 bazických bodů. To naznačuje, že u nich hraje převažující roli efekt „příliš velké na to, aby byly zachráněny“.
Tržní disciplína pak k omezení počtu těchto systematicky důležitých institucí nevede, protože v praxi o jejich růstové strategii rozhodují spíše manažeři než akcionáři. Manažeři přitom mohou těžit z růstu i přes to, že ten nemusí být v zájmu akcionářů. Snížení systematického rizika tak zůstává na regulaci a případně daních. Regulace může mít formu omezení velikosti, či požadavků na kapitál a likviditu, které by byly vychýleny směrem proti velkým institucím. Podobně mohou fungovat daně. Potřebná je i změna ve vedení těchto bank. Jejich management by měl být odměňován za to, že z nich dělá bezpečné instituce, ne za to, je dělá systematicky důležitými.
Uvedené je výtahem z „Do we need big banks“, autory jsou Asli Demirgüç-Kunt a Harry Huizinga.
(Zdroj: VOX)