Z třicátých let nepoučení?

Není jasné, zda jsme se z vývoje ve 30. letech poučili. Tehdy se centrální bankéři domnívali, že peníze jsou snadno dostupné, protože sazby ležely nízko a monetární báze rostla. Obávali se, že další uvolnění politiky by snížilo důvěru v dolar. Podle tehdejšího ekonoma R. G. Hawtreyho v té době panovaly „neskutečné obavy z inflace, což bylo, jako křičet hoří při potopě světa“. Ekonomika procházela deflací a ne inflací. Centrální bankéři se však domnívali, že nabídka peněz musí reagovat jen na potřeby těch, kteří se pohybují na finančním trhu, cokoliv navíc by živilo spekulativní nerovnováhy.

Dnešní inflační jestřábi používají stejné argumenty a nemusí se úplně mýlit. Uvolněná politika může vést k destabilizaci měny a k inflaci. Ale ne vždy – ne ve 30. letech a jistě ne dnes. I Milton Friedman, který byl asi nejznámějším inflačním jestřábem své generace, poukázal v souvislosti se svou analýzou japonské ekonomiky 90. let na to, že nízké sazby mohou znamenat symptom příliš utažené monetární politiky, která udusila možnosti růstu. Uvolněnější politika by naopak vedla k růstu sazeb, protože by zvýšila očekávání budoucího růstu.

Politika Fedu by se tak měla zaměřit na stabilizaci nominálních výdajů, tedy přibližně na hodnotu ekonomiky v současných dolarech. Je to lepší politika, než nechat růst bázi stabilním tempem, protože umožňuje reagovat na změnu multiplikátoru a rychlost obratu peněz v ekonomice. A je lepší než snahy o udržení stabilní inflace, protože umožňuje cenové úrovni reagovat na změnu produktivity.

Fed při poslední krizi nejednal dostatečně agresivně a jeho pasivní utahování v polovině roku 2008 znamenalo, že jeho politika nevyvažovala rostoucí poptávku po penězích. Mírná recese se tak stala recesí hlubokou. Podobně Fed reagoval se zpožděním poté, co krize v Evropě zvýšila poptávku po dolarech, která měla kontrakční efekt.

(Zdroj: Ramesh Ponnuru – National Review)