Jižní i východní Asie v reakci na krizi zvolily expanzivnější politiku než rozvinuté ekonomiky. Ty fungovaly, jak co se týče fiskální, tak monetární politiky, a asijské ekonomiky dosáhly při boji s krizí pozoruhodných úspěchů a podařilo se jim opětovně nastartovat růst. Severoatlantické země by si z toho měly vzít ponaučení, bohužel tak ale neučinily.
Asii však nelze jen chválit, je třeba ji i varovat. Nyní se jí vede dobře a můžeme slyšet, že se od Západu nemá mnoho co učit. To je ale velká chyba. Ignorování historie finančních krizí by mohlo vést k přílišnému sebevědomí, po kterém by přišel trest. Asie nyní rychle roste a očekávání jsou vysoká. Všichni, kteří zde nakupují aktiva, věří, že se růst ještě dlouho udrží na vysokých úrovních. Jen několik málo medvědů hledí na to, jak ostatní vydělávají a i jejich očekávání se postupně zvyšují.
V tuto chvíli je asijský růst růstem konvergenčním, založeným na jednoduchém transferu dobře zavedených technologií a lidského kapitálu. To se však nevyhnutelně změní, až bude dosaženo limitů akumulace reálného kapitálu a bude potřeba vyššího a sofistikovanějšího vzdělání a technologií. Zpomalení může být vzdáleno pět, deset, pravděpodobně ale ne více než dvacet let. Až přijde, negativně zasáhne ekonomiky s vysokým očekáváním dalšího růstu. Ceny aktiv silně a rychle spadnou.
Nezapomínejme ani na globální nerovnováhy. Za několik málo let bude mít jen Peking v dolarových rezervách investováno čtyřicet bilionů renminbi. Kurzy se jednoho dne pohnou a pak hodnota těchto rezerv klesne na třicet, dvacet pět, či dvacet bilionů renminbi. Až se obyvatelé města Šanghaje budou ptát po svých úsporách, ty nebudou k dispozici. Ceny aktiv silně a rychle klesnou, což je recept na finanční krizi.
Jean-Baptiste Say provedl v roce 1829 jednu z prvních analýz průmyslové deprese. Jeho závěr zněl, že finanční krize jsou jediným případem, kdy neplatí Sayův zákon, že nabídky si vytvářejí vlastní poptávku. Privátní sektor totiž není schopen vytvořit bezpečná a likvidní finanční aktiva, která jsou v ekonomice poptávána. Jindy to možné je a příjmy jedněch se stanou poptávkou po produkci druhých a nabídka si skutečně vytvoří svou poptávku. Po krizi je ale možné, že v ekonomice přetrvává velká nezaměstnanost a nevyužité kapacity.
Ukázalo se, že Say měl pravdu. Pokud tedy ceny v Asii silně a rychle klesnou, ať již kvůli kolapsu dolaru, nebo prudkému zpomalení růstu, půjde o věc, která generuje finanční krizi a otřese důvěrou, která je třeba pro fungování Sayovy zákona. V roce 2005 se ekonomové domnívali, že další krizi vyvolají nerovnováhy na trhu investic a úspor. Z pohledu země s deficity to můžeme nazvat „dolarová krize“. Ta stále hrozí a fakt, že Asie poslední krizi překonala, neříká nic o její schopnosti překonat krizi další.
(Zdroj: Blog Brada DeLonga)