Podle American Journal of Public Health během recesí roste počet sebevražd, boom naopak doprovází pokles jejich počtu (tedy alespoň v USA). V roce 1932 si prý vzalo život 22 lidí z každých 100.000, v roce 2000 to bylo 10 lidí; nejvíce citliví jsou na ekonomický cyklus ti ve věku 25 – 65 let. A i bez velkého zkoumání můžeme s rozumnou jistotou tvrdit, že s recesí, respektive vyšší nezaměstnaností, se pojí menší spokojenost lidí ve společnosti. A větší jistotu práce a výdělku přinášející boom funguje naopak. Tento základní vztah mezi stavem ekonomiky a naší spokojeností asi není nutno rozebírat. Jak je to ale s naším pocitem spokojenosti a výší našich příjmů? Jinak řečeno – jak je to s téměř nerozporovaným názorem, že „čím více, tím lépe“?
Čím více, tím stejně?
Richard Easterlin v roce 1974 popsal dnes po něm pojmenovaný Easterlinův paradox. Na základě svého výzkumu totiž došel k závěru, že: V rámci dané společnosti jsou bohatší lidé obvykle šťastnější, než lidé chudí. Bohatší společnosti ale obvykle nejsou šťastnější, než společnosti chudší, či jen marginálně. Růst bohatství dané země tedy nevede k růstu spokojenosti jejích obyvatel. Pokud by to byla pravda, neděláme nic jiného, než že se ženeme za přeludem. Snažíme se trumfnout souseda v tom, kdo má větší bazén, jednou vyhrává a je relativně šťastnější on, jednou my. V celku ale nezískáváme vůbec nic.
Easterlinův paradox bych ani nepovažoval za paradox, ale za něco, co vidíme dennodenně kolem sebe. Se zájmem jsem si tak prohlédl studii Justina Wolferse a Betsey Stevenson, která existenci tohoto „paradoxu“ vyvrací. Tvrdí tedy, že šťastnější jsou bohatší lidé v rámci společnosti a i bohatší společnosti. Základem je mimo jiné následující obrázek ukazující vztah mezi spokojeností a HDP na hlavu:
Tento graf není žádný detail. Pokud je naší hlavní motivací v životě zvýšení naší spokojenosti a ta je úzce propojena s rostoucími příjmy (respektive závisí na nich), je honba za vyššími výdělky a zbožňovaným růstem naprosto racionální. Hurá vpřed?
Kočku nekupovat
Vyšší příjmy pro nás mají dvojí potenciální užitek – zdroj uspokojení. Jednak si můžeme více koupit a jednak se díky nim můžeme lépe zajistit proti negativním nečekaným událostem (finanční, či reálné úspory a pojištění). Druhá možnost odráží to, že třeba ani nechceme více spotřebovávat, chceme jen být více zajištěni, či snížit rizika (v kombinaci s paradoxem úspor si tak někdy škodíme, ale to je jiné téma). První možnost, která většinou převažuje, jasně implikuje předpokládaný vztah vyšší příjmy = vyšší spotřeba = vyšší spokojenost. Easterlin tvrdil, že mimo soutěž se sousedem to nefunguje, Wolfers že ano. Kdo má pravdu?
Osobně se s danou otázkou rychle vypořádám díky Ramana Maharšímu. Ten poukázal na to, že koupě něčeho skutečně přináší spokojenost. Tu ale nepřináší samotná akvizice daného objektu. Spokojenost je ve skutečnosti úlevou z toho, že pominulo napětí. A to trvalo jen kvůli touze daný objekt získat. Nové Lambo mi tedy skutečně přinese štěstí, ale jen proto, že pomine napětí, které jsem prožíval celou dobu, kdy jsem po něm toužil a šetřil na něj. To zrovna nezní jako racionální argument pro konzum. A ač to na první přečtení může znít exoticky, empirie mi na tuto tezi sedí – včetně nekonečného cyklu „ještě tohle, ještě tohle ...“.
Pokud nesedí Ramana, kdysi jsem zde na toto téma uváděl jednu ze zenových povídek. Ta vypráví o tom, jak mistr na smrtelné posteli ještě stihne poradit žákovi, aby si rozhodně nepořizoval kočku. Ten se poté nechápajíc obrátí pro vysvětlení k příteli zemřelého a ten mu vysvětlí: Tvůj mistr žil v mládí spokojeným životem, ten mu ztěžovalo jen velké množství myší, které se zabydlely v jeho chajdě. Sousedé mu tedy poradili, aby si pořídil kočku. Poté co tak udělal, kočka rychle vychytala všechny myši a začala trpět hlady. Rada sousedů – pořiď si krávu, bude mléko pro kočku i pro tebe, povede se ti líp. Zanedlouho po koupi krávy si musel pořídit i pole, aby ji uživil a začalo to na něho být moc. Na radu sousedů se oženil, aby to nemusel táhnout sám. Žena se ale nespokojí jen tak s nějakou chajdou … Tedy stejný „racionální“ cyklus „ještě tohle, chvilka uspokojení, ještě tohle ...“.
Něco chybí...
Nakonec je ale výše uvedené jen čtením pro pobavení. Uvedené výzkumy jsou na jednu stranu zajímavé, na druhou pochybné. A to kvůli definici spokojenosti – pan Wolfers například u dotazovaných pracoval s představou nejlepšího života a vzdálenosti od ní na pomyslném žebříku k němu vedoucímu. Ať již je blíže k pravdě on, nebo Easterlin, jsem si jist, že nikdo nikdy na základě dostatečně vysokého příjmu neřekne „jsem tam – jsem na nejvyšší příčce“.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.