„Máte pořádný kus fantazie, neotřelé investiční nápady, ale málo peněz na jejich realizaci? Jestliže ano, pak jste ideální/m kandidátem/kou na tuto pozici.“ Přesně takové náborové inzeráty by za chvíli mohla začít vydávat čínská centrální banka. Její devizové rezervy totiž minulý měsíc překročily solidní metu tří bilionů dolarů (zhruba 50 bilionů Kč), a to navzdory vzácnému schodku čínské obchodní bilance v prvním čtvrtletí letošního roku.
Spojené státy i další země si už roky stěžují, že uměle podhodnocený kurz čínského jüanu poskytuje čínským vývozcům nepoctivou výhodu a poškozuje zahraniční konkurenci. Mezinárodní měnový fond (MMF) minulý týden zvýšil tlak na Peking, aby kontrolu nad kurzem domácí měny omezil. Kurzová manipulace by podle fondu mohla narušit oživení světové ekonomiky. Řada ekonomů sice předpokládá, že čínské politbyro umožní rychlejší posilování domácí měny, aby zmírnilo růst spotřebitelských cen, který se začátkem letošního roku vyšplhal na téměř pět procent. Jenže ani obrat v měnové politice trend růstu čínských měnových rezerv hned tak nezastaví, a tak představitelům centrální banky nezbývá, než se s přívaly peněz nějak vypořádat.
V Pekingu v tomto zatím s příliš velkou invencí nepřišli. Velkou část rezerv totiž drží v nudných amerických dluhopisech, přičemž spoléhají na to, že americký prezident Barack Obama a jeho následníci vypůjčené dolary vrátí. Čínskému politbyru ale dělá starosti, o jakou hodnotu mezitím hlavní rezervní měna světa přijde. Fed si dosud s inflací příliš velkou hlavu nedělal a pokles dolaru vůči ostatním měnám mohou američtí představitelé s ohledem na své exportéry jen vítat.
Co si tedy počít s tou fůrou peněz? Přihlášku by si určitě mohla podat eurozóna. Nesplacené dluhy Španělska, Irska, Portugalska a Řecka (1500 mld. USD) by spolkly zhruba polovinu celé pokladničky, takže by Číňanům zbylo ještě dost na nějaké další drobnosti. Je ovšem otázkou, co by si za takovou službu řekli. Triviality typu odvolání zbrojního embarga (uvaleného po krvavém potlačení demonstrací z roku 1989) to asi nebudou.
Nebo by v Pekingu mohli zkusit sázku na soukromý sektor. (337,86 USD, 1,81%), (25,15 USD, 0,28%), (165,4 USD, -0,33%) a (521,53 USD, -1,01%) se dohromady dají pořídit za méně než jeden bilion USD, takže by do nákupního košíku mohl spadnout ještě (83,8 USD, 0,84%), největší nestátní ropný koncern na světě, a to asi za 420 mld. USD, nebo třeba 50 nejdražších sportovních klubů (v ceně asi 50 mld. USD).
Další možností jsou nemovitosti. Čína si už zvykla na roli věřitele Ameriky, proč se tedy nestát i jejím „panem domácím“? Třeba budovy na celém Manhattanu by přišly na 287 mld. USD. Nemovitosti v hlavním městě Washingtonu se dají pořídit za nicotných 232 mld. USD.
Pokud se čínští představitelé strachují o energetickou nebo potravinovou bezpečnost země, pak je možná dobré vědět, že za tři biliony dolarů by se při současných cenách dalo nakoupit 88 % celosvětové roční produkce ropy. Všechna zemědělská půda ve Spojených státech, včetně hospodářských budov na farmách, by stála jen 1,87 bilionu USD.
Podobné kalkulace vypadají vzhledem k nepravděpodobné povaze výše uvedených transakcí poněkud pošetile. Dokládají ale jinak těžko představitelný rozsah čínských rezerv, a hlavně i obtíže, na které bude Peking při jejich diverzifikaci narážet. Jakákoliv akvizice dostatečného významu totiž s cílovým trhem i cenou pořádně zahýbe. Čína si může koupit téměř všechno – ale skoro nic za současné ceny. Nakonec jí možná nic jiného než záchrana Řeků nezbude.
(Zdroj: ČTK, Economist, YahooFinance)