Zastánci pevné měny si neuvědomují několik věcí. Není například přehnané tvrdit, že největší rozdíl mezi Velkou depresí a Velkou recesí spočívá v přístupu centrálních bank. Díky uvolněné politice jsme se v předchozích letech vyhnuli ekonomické katastrofě. Pevná měna jde také proti cílům liberalismu. Jejím výsledkem je špatná situace na trhu práce, která v lidech budí zlobu směrem k systémovým základům kapitalismu a k svobodným trhům. A pokud daná země nemá možnost používat politiku, která vyhlazuje cyklus, rychle sáhne k opatřením, která směřují proti principům liberalismu – například k zavedení tarifů. Takto shrnuje výtky proti argumentům, že zdravá liberální ekonomika potřebuje pevnou měnu - tedy utaženou monetární politiku - ekonom Ryan Avent.
V názoru, že pevná měna může napáchat více škody než užitku, není zdaleka sám. Sdílí ho například s Matthewem Yglesisasem, Paulem Krugmanem, Mikem Konczalem, či Davidem Beckworthem. Ten v jednom z posledních příspěvků na svém blogu upozorňuje na to, že ve Spojených státech volají po silné měně zejména Republikáni, kteří zároveň požadují snížení rozpočtových deficitů. To ve víře, že silná měna a zdravé vládní finance tvoří základ silného ekonomického oživení. Problém je ale podle ekonoma v tom, že utažení monetární politiky, které znamená synonymum pro silnou měnu, by v podstatě znemožnilo stabilizaci vládních výdajů.
Beckworth uvádí, že téměř ve všech případech, kdy po fiskálním utažení přišlo pevné oživení, byla vyvažujícím faktorem uvolněná monetární politika. Před rokem například vzbudila velkou pozornost studie Alberta F. Alesiny, která ukazuje, že po velkých sníženích deficitů často přichází rychlé ekonomické oživení. Hlubší zkoumání dat, které provedl MMF a další ale ukázalo, že se tak stalo jen díky snížení sazeb. Fiskální utažení šlo ruku v ruce se zlepšením ekonomiky jen proto, že byla uvolněna monetární politika.
Klíčovou lekcí posledních let je podle ekonoma také to, že monetární politika má silnější efekt než politika fiskální. Mezi lety 2008 – 2009 byla monetární politika „efektivně utažená“ a uvolnění fiskální politiky velký efekt nemělo. V roce 2010 a na počátku roku letošního nebyl patrný výrazný fiskální stimul, rychlost oživení ale rostla díky QE2.
Utažená monetární politika také otevírá dveře pro fiskální stimulaci. Představme si, že by se Fedu povedlo stabilizovat nominální výdaje v letech 2008 a 2009. Ospravedlnění fiskální stimulace by v té době bylo mnohem těžší. To samé platí o období 1929 – 1933. Kdyby tehdy Fed pasivně neutahoval svou politiku, fiskální stimul a vládní intervence by měly menší podporu.
To vše podle Beckwortha indikuje, že utaženou monetární a fiskální politiku skloubit nelze. Rozpočtový deficit by totiž v takové situaci pravděpodobně vzrostl, protože by bylo ohroženo oživení ekonomiky a další fiskální reformy by se staly politicky neprůchodné.
(Zdroj: Blog Davida Beckwortha)