Jedno z potenciálních epicenter budoucích globálních problémů je americký trh vládních dluhopisů. Dovolím si zde ale nerozebírat číselné scénáře – dotkl jsem se toho dříve (viz např. „Spojené státy prostě fiskální krizi nečelí?“). Nedávná výměna názorů mezi Paulem Krugmanem a Johnem Taylorem (stejně jako mnoho dalších) ukazuje, že ani ekonomické těžké váhy se mezi sebou na základě prostých čísel nedomluví. Aniž bych měl výrazné apriori preference pro jednu či druhou stranu, považuji za fascinující, jak se vše nakonec vždy stočí k tomu, zda platí „nyní se nic neděje, takže se nic nebude dít ani v budoucnu“.
Abych názorně demonstroval sílu tohoto argumentu, dovolil jsem si stvořit následující obrázky – jde o v čase postupně odkrývané rizikové spready zemí periferie eurozóny. Jejich vývoj asi většina ze čtenářů zná, ale zkuste se na ně podívat tak, jak jdou za sebou a zapomenout na to, co se stalo:
Výše uvedené není nějaká specialitka na okraj. Poukazuje na to, že očekávání jsou v ekonomice i v ekonomii klíčová – tak klíčová, jak těžko uchopitelná. Posuďte sami - Fed nyní očekává, že inflační očekávání zůstanou stále dobře ukotvena. Tato ukotvenost by měla obratem být založena na tom, že lidé očekávají od Fedu zodpovědnou politiku. Kruhová očekávací reference jak vyšitá. Dluhopisový trh v USA zase očekává, že vláda dá fiskál do pořádku, vláda zase očekává, že dluhopisoví investoři budou nadále očekávat úspěšné řešení problému a umožní jí ho tím řešit. V Evropě investoři naopak čekají řeckou restrukturalizaci a jejich očekávání se přes vysoké spready stává sebenaplňujícím se proroctvím. Jiní investoři čekali, že se ekonomika USA zlepší a vyhnali nahoru ceny akcií, které přes efekt bohatství a nižšího nákladu kapitálu ekonomice pomohly ...
Příkladů, kdy se vývoj odvíjí od změn očekávání, která vytváří sebenaplňující se proroctví, bychom našli ještě více. A to i v běžném životě. Mohli bychom říci, že tvrdá realita se odvíjí od měkkých střípků. Spíše bych ale stavěl na tom, že hranice mezi nimi je a vždy byla jen umělá. Pro nás, kteří chceme dělat nějaké projekce a nástřely, je to situace poněkud nevděčná. Dobře to demonstruje výzkum z oblasti behaviorálních financí. Ten detekoval řadu emočně-pocitových „anomálií“, podle kterých se řídíme. Potíž je v tom, že ta řada je už tak dlouhá, že jejím jediným univerzálním závěrem je „nespoléhejme na nic“. Nebo ještě lépe: „neočekávejme nic, buďme připraveni na všechno“. A jsme opět u onoho budování odolných systémů jako hlavní strategie a hlavního kritéria.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.