O „tektonickém posunu“ ve světové ekonomice hovořil v rozhovoru pro Wall Street Journal ekonom Michael Spence. Za dvacet let bude podle něho patrná dominance Asie, světová ekonomika svou hodnotu ztrojnásobí. Tou dobou také budeme „uprostřed zápasu s udržitelností“ a bude se projevovat nedostatek přírodních zdrojů. Kvůli rostoucímu významu Indie a Číny se opět zvýší koncentrace ekonomické aktivity do několika center.
Spojené státy se budou muset vyrovnat s tím, že již nebudou dominantní ekonomikou světa a to už asi za deset let. Tato ztráta dominance ale neznamená ztrátu produkčních schopností, či schopnosti inovace. „Pokud se budeme správně chovat a investovat do technologie, budeme stále velmi inovativní zdravou ekonomikou,“ uvedl Spence s tím, že „v globální ekonomice bude dost místa pro všechny“. Globalizace ve Spojených státech přitom zatím prospívala zejména nejvzdělanějším vrstvám, u zbytku společnosti „je stále ještě co dohánět“.
Na čínském růstu velmi závisí rovněž zbytek rozvíjejícího se světa a i země, jako je Japonsko. Pokud tedy Čína klopýtne, důsledky budou dalekosáhlé. Přitom jen asi pět ze třinácti rychle rostoucích zemí bylo od druhé světové války schopno přejít bez větších problémů přes fázi dosažení střední úrovně příjmů. Všechny tyto úspěšné země pocházely z Asie. I současný vývoj v Číně a dalších rozvíjejících se ekonomikách představuje komplexní problém a není jisté, zda bude úspěšný, uvedl Spence. Musí například dojít k tomu, že některá dříve klíčová odvětví, která intenzivně využívají práci, musí „postupně odumřít“. Čínská vláda ovšem s podobnými kroky váhá, protože si říká: „Fungovalo to doposud, tak bychom to možná měli ještě nějaký čas dělat.“
Ekonom je ale optimistou a domnívá se, že Čína je pragmatická, snaží se rychle řešit vzniklé problémy a chápe nutnost změn. Pozitivní názor má i na zbytek rozvíjejícího se světa, který se z finanční krize dostal v „dost dobrém stavu“. Velké rozvíjející se ekonomiky včetně Číny si přitom podle něho uvědomují, že růstové vzorce, které používaly rozvinuté ekonomiky, u nich fungovat nebudou. Důvodem jsou omezené přírodní zdroje a skutečnost, že tyto země „jsou prostě příliš veliké“. Musí se tak snažit omezit energetickou náročnost, problémem je dostupnost vody, potravin i ropy. V Číně se snaha o vypořádání se s těmito omezeními projeví způsobem, jakým bude stavět města, či budovat infrastrukturu. Výsledek ale momentálně není možné predikovat.
(Zdroj: Wall Street Journal)