V posledních dvou týdnech se finanční trhy obecně a akciové trhy konkrétně hýbou v závislosti na dvou veličinách – vývoji měnového páru EUR-USD a rétorice vlivných vládních a bankovních úředníků ve vztahu k Řecku. V případě prvního vlivu je názor odborné veřejnosti poměrně nejednoznačný. Nikdo pořádně neví, proč je euro tak silné, když poslední sady makroekonomických údajů nejsou nijak pozitivní a nenaznačují, že by eurozóna byla „za vodou“. Silná měna je navíc nepříjemná pro vývozně orientované ekonomiky, Německo by o tom ostatně mohlo vyprávět. Na druhou stranu si nikdo neumí představit, že by začal výrazně posilovat dolar – situace na druhé straně Atlantiku je podobně neradostná a trhy navíc stojí proti poměrně mocnému protihráči, centrální bance Federal Reserve. Ta tiskne peníze jako o život a navenek dělá všechno proto, aby hodnotu dolaru snížila. Japonský jen se na podpůrných prostředcích potácí již nějakou tu dekádu a tak jedním z mála beneficientů tohoto marasmu je švýcarský frank.
V případě Řecka je situace podobně spletitá. Na jednu stranu velká většina Evropy hrozí vztyčeným prstem a tvrdí, že nepřijmou-li Řekové další velmi drakonická úsporná opatření, nebudou žádné další peníze. Na stranu druhou se však ti samí bankéři a politici děsí okamžiku, až horkokrevní Řekové tomuto vydírání jednou nepodlehnou a řeknou, že jim ty dluhy holt nesplatí a… pánové, starejte se. Je „starou vestou“, že záchranná akce na pomoc Řecku není až tak výrazem evropské sounáležitosti a solidarity, jako spíše snahou pomoci kontinentálnímu bankovnímu sektoru. Historie se totiž opakuje a já si velmi dobře pamatuji slova „moudrých“ z roku 2007. Ti tvrdili, že problém „subprime“ hypoték je jenom velmi malý a v zásadě se omezuje na několik stovek nemovitostí ve Spojených státech. Na konci tohoto jen stěží postřehnutelného problému byl pád Lehman Brothers a Bear Stearns, bankrot Islandu, akcelerace dluhových problémů některých zemí eurozóny a raketový růst ceny komodit. S Řeckem a potažmo Evropou je to úplně to samé – nikdo totiž pořádně neví a není schopen kvantifikovat, jak daleko by byly dopady případného bankrotu Řecka slyšet a kdo všechno by to „odnesl“. Proto se prozatím jde cestu menšího odporu.
Začíná červen, v našich zeměpisných šířkách jeden z nejhezčích měsíců v roce. Můj odhad týkající se chování trhů v květnu vyšel vcelku dobře (ne, že by mě to dvakrát těšilo, trhům se příliš nedařilo) a ani pro červen nejsem přehnaným optimistou. První jeden až dva týdny by ještě mohly být vcelku příznivé, druhá polovina nejspíš nebude stát za nic. Ve Spojených státech se blíží konec druhé kapitoly knihy nazvané „kvantitativní uvolňování“ a o jejím pokračování není rozhodnuto. Trhy tak nejspíše zůstanou nervózní…i když, třeba budeme příjemně překvapeni…
Pozn.: Připraveno pro tištěnou verzi Lidových novin