Jeden z mých klientů je výkonným partnerem ve velké právnické kanceláři. Řešili jsme spolu, jak se vypořádat s enormními požadavky na jeho čas. Klienti očekávají, že jim bude k dispozici, partneři a zaměstnanci chtějí, aby řešil jejich problémy a spory, jeho seznam věcí, které by měl udělat, je nekonečný. K tomu se snaží udělat si čas na své blízké a přátele a také na sebe samotného.
V podobné situaci často slyšíme, že si máme nastavit priority. Jako kdyby šlo o nějaké kouzlo, které vše vyřeší. Podle mých zkušeností to ale mnoho neřeší. Pokud si nastavujeme priority, znamená to, že jednotlivým věcem přiřadíme určitou důležitost. Nejde o nic složitého, protože většinou intuitivně cítíme, co bychom měli udělat nejdříve a co potom. Tím sice řešíme přechodné problémy, ale nic se nemění na tom, že se stále musíme věnovat všemu. Něco pouze odsuneme na později (a to později se ne a ne dostavit).
Omezené zdroje
Náš čas je omezený zdroj. Když se v práci dostaneme na určitou úroveň, nemůžeme dostát všem požadavkům, které jsou na nás kladeny bez ohledu na to, jak moc a jak dlouho pracujeme. Řada z nás si myslí, že to vyřeší ještě tvrdší a chytřejší prací (ať už to znamená cokoliv). Doufáme, že jednou se dostaneme na konec toho seznamu se vším, co máme udělat. Musíme si ale uvědomit, že nastavení priorit je sice přínosné, ale nestačí. Pokud se tým záchranářů dostane do krizové situace, musí se rozhodnout, kdo potřebuje okamžitou pomoc, kdo může počkat, kdo nepotřebuje pomoc žádnou a komu už pomoci nelze. V managementu to znamená, že se musíme rozhodnout o našich prioritách, ale také o tom, že budeme aktivně ignorovat dlouhou řadu položek.
Prvním krokem je jiný pohled na věc. Jestliže věříme, že dlouhý seznam nedodělaných věcí je naší chybou, jde o škodlivý pohled. Může nás sice motivovat k tvrdší práci, ale tuto bitvu stejně nikdy nevyhrajeme. Navíc nechceme vyhrávat bitvy, ale celou válku. Nechceme snížit počet položek, které máme udělat, na nulu. Na nulu chceme snížit počet položek, které jsou skutečně důležité. Měli bychom také věnovat pozornost emocionálnímu aspektu výběru priorit. Když budeme někoho aktivně ignorovat a říkat mu ne, vyvolá to celou řadu emocí. To je přesně příčina toho, proč je celý proces tak těžký. Jestliže si tuto emocionální stránku věci nepřiznáme, naše snaha bude neúspěšná. Konečným cílem je, abychom se cítili lépe tehdy, když vybírání priorit doprovázejí negativní emoce. Jen pak se můžeme postavit našemu dlouhému seznamu potřebných činností čelem. Pak budeme schopni říci slušně, ale rozhodně „ne“.
Zdroj: HBR