V květnu roku 2010 rychle klesala důvěra trhů ve vládní dluhopisy. Netýkalo se to jen Řecka, ale i několika dalších zemí eurozóny. V reakci na tento vývoj byla zorganizována pomoc ze strany European Financial Stability Facility a MMF. Podle některých politiků panovala v té době naděje, že pouhý příslib pomoci bude dostatečný na to, aby investoři opět začali považovat řecké dluhopisy za bezpečné.
Nyní je jasné, že tento plán vůbec nefungoval, pomoc musela být vedle Řecka poskytnuta Irsku a Španělsku a trhy se rozhodně nevrátily do původního stavu. Řecko se namísto plánů na opětovný vstup na kapitálové trhy věnuje jednáním o prodloužení pomoci včetně dalšího snížení dluhové zátěže. Přitom panuje téměř jednotný konsenzus, že bez restrukturalizace se tato země nemůže dostat do finančně zdravé situace.
Přiznat chybu je těžké, politici tak tvrdí, že to, co udělali, bylo v pořádku, jen to nebylo dostatečně velké. Při stejném chování v budoucnu je pravděpodobné, že v eurozóně dojde k rychlé integraci fiskální politiky. K prvním krokům tímto směrem již dochází, dluhovou krizi ale pravděpodobně nevyřeší.
Řešení problému nyní spočívá v několika alternativách. První z nich je restrukturalizace dluhu v zemích, které čelí největším fiskálním nerovnováhám. Jiné musí podniknout bolestivé kroky spočívající v návratu ke zdravým financím. Jde v principu o pohyb směrem k národní fiskální zodpovědnosti.
Další možností je zvýšení odolnosti finančního a bankovního systému, včetně jejich oddělení od financování vládního dluhu; nyní banky vlastní velký objem vládních dluhopisů, což znesnadňuje jeho restrukturalizaci. K těmto investicím jsou motivovány tím, že vyžadují nižší krytí vlastním kapitálem, což je druh vládní podpory, která vede k tomu, že namísto úvěrů banky kupují vládní dluhopisy. Z hlediska efektivity celého systému by ale vládní dluhopisy měly být drženy zejména pojišťovnami, penzijními fondy a jednotlivci.
Mnozí z klíčových hráčů v eurozóně nechtějí dopustit bankrot některé ze zemí měnové unie. Dá se očekávat, že vývoj půjde směrem k další socializaci finanční zodpovědnosti a vytváření společných fondů. Nejdříve uvidíme snahy o vynucení fiskální udržitelnosti přísnějším dozorem a sankcemi. To ale fungovat nebude a přijde dramatický nárůst transferů mezi členskými zeměmi. Bankrotům bude bránit tok peněz směrem od zemí se zdravými financemi k zadluženým státům.
Implementace takového systému by ale nebyla jednoduchá a je těžké si představit, že by Evropa přežila rozpory, které by takový systém vytvořil. Jednotlivé země by například měly motivaci k tomu, aby snižovaly daně a staly se příjemci peněz z takového systému. Muselo by tedy dojít i k harmonizaci daňových systémů a došlo by k dalšímu velkému kroku směrem k evropské integraci. Zda je to skutečně životaschopný scénář, je věc jiná.
Uvedené je výtahem z „The future of the Eurozone“, autory jsou Kai A. Konrad a Holger Zschäpitz.
(Zdroj: VOX)