Poslední ekonomická data umlčela jakékoliv naděje na rychlé ukončení problémů s nezaměstnaností. Politická vůle k řešení ale neexistuje, obě hlavní politické strany se shodují na tom, že je čas omezit výdaje. Ekonomiku nehodlá zachraňovat ani Fed, Ben Bernanke ve svém posledním projevu sice uznal, že výhled není povzbudivý, naznačil však také, že s tím nebude nic dělat. V Evropě je situace podobná, možná ještě horší.
Jsem stále více přesvědčen, že za touto transatlantickou paralýzou ekonomické politiky stojí to, že politici, vědomě či nevědomě, podléhají nátlaku rentiérů. Tedy těch, kteří velkou část svých příjmů získávají z aktiv, kteří v minulosti půjčili velký objem peněz, často ne zrovna moudře, a nyní jsou chráněni na účet všech ostatních. Samozřejmě, že argumenty podporující současný přístup vlády jsou zabaleny v hávu ekonomických rizik. Jejich zhmotnění ale nepřichází – sazby leží na historických minimech, inflace zůstává nízká.
Zájmům věřitelů slouží deflace, ne inflace. Přitom i republikánští ekonomové připouštějí, že trocha inflace představuje přesně to, čeho je nyní potřeba. A nesouhlas s možným odpuštěním části dluhů je obrovský. Těmi věřiteli, o kterých mluvím, nejsou pracující a spořící majitelé malých podniků a zaměstnanci, velkým hráčům ale vyhovuje, pokud předstírají, že jsou to oni, o koho jde. Pravdou je, že tito majitelé i zaměstnanci jsou slabou ekonomikou poškozeni mnohem více, než mírnou inflací, která by podpořila růst.
Těmi, kdo skutečně profitují ze současné bolestivé politiky, jsou rentiéři: Bankéři a bohatí jedinci, kteří ve svých portfoliích drží velký objem dluhopisů. Ti zároveň přispívají významnými částkami na politické kampaně a mají osobní přístup k politikům. Nemusí jít přímo o korupci (i když k tomu dochází také). Stačí předpoklad, že co je dobré pro ty, se kterými se stýkám, a kteří jsou tak bohatí a chytří, musí být dobré pro všechny.
(Zdroj: NYT)