I když dal řecký parlament vládě určitý manévrovací prostor, default Řecka je nevyhnutelný. S poměrem dluhu k HDP převyšujícím 150 %, velkými deficity a úrokovými sazbami převyšujícími 25 % je jen otázkou času, kdy k němu dojde. Současná vyjednávání jsou ve skutečnosti jen o jeho posunutí do budoucnosti.
Pokud by Řecko bylo jedinou nesolventní zemí v Evropě, bylo by nejlepší, kdyby jeho default přišel nyní. V současné situaci by ale hrozil následný default Portugalska, Irska a možná i Španělska. Výsledné ztráty by zničily kapitál bank a dalších věřitelů v Německu, Francii a dalších zemích, vyschl by tok úvěrů podnikům a mohl by přijít i pád velkých evropských bank. Z tohoto důvodu je ECB rozhodnuta vyhnout se v současné době defaultu a posunout ho do doby, kdy budou banky a další věřitelé schopni ustát propad hodnoty dluhopisů Řecka, Portugalska a Irska.
Tento proces však komplikuje postoj německé vlády, která podpoří další pomoc jen tehdy, pokud se na ní budou podílet soukromí věřitelé. ECB trvá na tom, že by takový krok musel být dobrovolný, takže z technického hlediska nedojde k defaultu. Jak ale přimět soukromé věřitele, aby „dobrovolně“ kapitalizovali současné úrokové splátky a poskytli další úvěry se sazbami nižšími, než jsou současné tržní výnosy?
Mohou to umožnit tři věci: Pokud banka nebude úroky kapitalizovat, půjčka nebude splácena a bance klesne kapitál a její schopnost poskytovat úvěry. ECB také naznačila, že restrukturalizovaný dluh nebude přijímán jako kolaterál, nové úvěry však ano. A banky a další věřitelé na sebe budou navzájem tlačit, protože pokud nedojde k defaultu, budou všichni profitovat.
Časem pak budou finanční instituce schopny převést dluh na ECB či jiné potenciální kupce a akumulovat dostatečné zisky na posílení svého kapitálu. ECB pak umožní default Řecka, Irska a Portugalska. Podobný plán fungoval v Latinské Americe v 80. letech, není ale garance, že tomu tak bude i nyní. Hlavní nejistotou je to, zda bude muset dluh restrukturalizovat i Španělsko. Zdá se, že dluh vlády je zvládnutelný, situaci ale mohou změnit závazky bank a regionálních vlád.
Další překážku představuje kontrakční fiskální politika v zemích, které ji nemohou vyvážit oslabením měny. A vyřešení problému s dluhem nezvýší konkurenceschopnost zemí na periferii, které budou stále dosahovat velkých deficitů běžného účtu.
Autorem je Martin Feldstein, profesor ekonomie na Harvard University.
(Zdroj: FT)