Není to zas tak dávno, kdy západ a zejména MMF vedený školastiky ze Spojených států, poučoval asijské státy o tom, jak správně vést ekonomiku a budovat finanční systém. Dnešní skóre rozvíjejících se a rozvinutých ekonomik na poli ekonomické politiky ale hovoří trochu jinou řečí než tomu bylo například po Asijské krizi. Ne že by rozvíjející se ekonomiky neměly své problémy, západ je ale značně zadlužen, hrozí mu defaulty a minimálně část jeho bankovního systému je stále dosti vratká. Pýcha v tomto smyslu přesně podle známého úsloví předcházela pád.
Již dlouhé měsíce se z USA ozývá téměř unisono kritika eurozóny. Excelují zejména média jako CNBC, či WSJ. Jejich komentáře mi někdy připomínají vtip o tlači v tehdejším Sovětském svazu: Jednoho dne tam vyšly noviny, ovšem bez písmen. Když si čtenáři stěžovali, odpověď zněla: Počemu bukvy? Vsjo jásno! Zrovna tak mají „jásno“ v USA – Evropa se není schopná na ničem domluvit, každý krok je jen oddalováním skutečného řešení problému, všechno by se mělo nechat padnout ... Počítám, že ve chvíli, kdy by se domino začalo hezky pokládat a na obrazovkách by blikala červená čísla blížící se dvojciferným, tak by začaly ze stejných míst znít ty samé hlasy s břitkou kritikou toho, že někdo něco nedělá, že se neposkytuje pomoc ...
Uvedeným nechci naznačovat, že si Evropa vede skvěle – nevede. Ani že silácké řeči zní jen zpoza oceánu - papouškují je i někteří na starém kontinentě. Chci říci jednoduchou věc – komplexní problémy mají z definice nejasná řešení, pravděpodobnost úspěchu je tak 51:49. Pokud má někdo „jásno“, předchází to pád.
Pokud bychom pak podle mustru pýcha - pád projektovali vývoj v USA, vydají se brzy podobnou cestou, jako eurozóna. Vývoj posledních dnů vlastně ukazuje, že se už vydaly. Nezdá se, že by debaty o zvýšení dluhového limitu byly vzorem toho, jak efektivně vyjednávat, či jak efektivně řešit komplexní problémy. Na to, že se tam na rozdíl od Evropy dohadují jen dvě strany, které by měly mít společný národní cíl, toho naši američtí přátelé moc nepředvádí*.
Na závěr by se hodilo nějaké vygradování, za nejlepší jsou zdá se považovány poučky, či zobecnění. Svádí to proto k tomu napsat něco jako „nebuďme pyšní a nepoučujme“. Této pasti se ale vyhnu, protože podobné rady o nepoučování popírají samy sebe.
*Na finančních trzích je patrný silný vliv amerických médií, je proto dobré být si vědom toho, kterým směrem se často vychylují. Mimo výše uvedeného to bylo nedávno jasné třeba na kauze DSK. Jsem dalek toho, abych na kauzu samotnou měl nějaký názor. Rychle si ale šlo všimnout toho, jak měli v USA opět okamžitě „jásno“. Poukazoval na to u nás např. Daniel Anýž, když psal, jak „Nouriel Roubini patřil k těm nemnoha na americkém břehu Atlantiku, kteří v době květnového zatčení šéfa MMF upozornili, že i v případě DSK by měla platit presumpce neviny a že na něj mohla být nalíčena past ... Především americká média přijala odsouzení DSK jako hotovou věc. Skutečnost je ovšem ještě o něco složitější a možná i zajímavější, protože v kauze DSK se jasně projevilo, jak jsou novináři, aniž by si to přiznávali, ovlivněni, ne-li determinováni, svým národnostním a kulturním zázemím“.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.