A je to tady celé znovu. Jen nedlouho poté, co investoři nadšeně aplaudovali rozhodnutí řeckého parlamentu přijmout další balíček úsporných opatření a všichni tiše doufali v „klid na práci“, přišla Itálie. Ne, že by šlo o něco nečekaného – varovných signálů tady bylo více než dost.
Na konci minulého týdne začaly poměrně rapidně oslabovat italské státní dluhopisy a tento trend se ještě zrychlil na počátku týdne aktuálního. Za poslední měsíc se navíc akcie banky Uncredit minimálně dvakrát zcela „bezdůvodně“ propadly o tzv. „limit down“. To v podstatě znamená, že míra jejich poklesu dosáhla nebo přesáhla burzou stanovenou hranici a burze nezbylo jiné řešení, než obchodování s těmito akciemi dočasně pozastavit. To se také stalo a i když se akcie následně dostaly nadohled úrovním, z nichž začaly původně oslabovat, nikdy je nepřesáhly. Techničtí analytici by z tohoto faktu nepochybně dovozovali, že akcie jsou v klesajícím trendu (a měli by pravdu).
Situace je o to prekérnější, že Itálie je třetí největší ekonomika Eurozóny. Záchrana Řecka (představujícího 2,5% HDP Eurozóny) byla v mnoha ohledech velmi tvrdým oříškem, s nímž si evropští politici a bankéři poradili jenom s odřenýma ušima. Praktikovat podobnou „vyčkávací“ strategii v případě kolosu jménem Itálie by bylo fatální. Korunu všemu o víkendu nasadil šéf ECB Jean-Claude Trichet, který současnou dluhovou situaci evropských vlád prohlásil za věc nikoliv lokálního, ale globálního významu. A aby toho nebylo dost, přihodil k tomu ještě perličku ve formě přiznání, že evropské vlády na další (případnou) záchrannou operaci svého bankovního sektoru prostě nemají prostředky.
Tím jenom potvrdil to, co by všichni v tomto okamžiku již měli vědět. Problém předluženosti „západního“ světa nebude mít bezbolestné řešení a pokud tomu někdo věří, je snílek. V tom má J.-C. Trichet do značné míry pravdu a lze jenom zatleskat tomu, že to konečně přiznal. Spojeným státům do „bankrotu“ zbývají přibližně dva týdny a i když je pravděpodobné, že k navýšení dluhového stropu nakonec dojde, bude to ještě nervák. V Evropě se sice omílají stále stejná jména, ale zapomíná se například na Belgii. Země, která již rok nemá vládu, patří mezi největší dlužníky v poměru k HDP a mnoho analytiků ji považuje z pohledu eskalace problémů za rizikovější, než Španělsko a Itálie.
Dluhy lze splácet tak, že na jedné straně drasticky omezíte své náklady a na straně druhé se pokusíte maximalizovat ekonomický výstup. V teoretické rovině to zní hezky, ale má to jeden háček. Člověk je tvor ekonomicky uvažující (aspoň někdy) a jen těžko si dokáži představit někoho, kdo za míň peněz pracuje více. Jedinou vyjímkou je situace, kdy více práce za méně peněz má jenom jednu alternativu – žádnou práci a žádné peníze. Je pravděpodobné, že evropský model sociálního státu se bude této variantě snažit odolávat, jak to jenom půjde. Donekonečna to nicméně možné není…
Pozn.: Připraveno pro tištěnou verzi LN.