Výsledkem evropského summitu je sice opožděný, ale stále významný krok k vyřešení krize. Dosáhlo se několika klíčových kompromisů, zejména mezi Německem a ECB. Zůstává ale otázkou, kolik peněz nakonec evropskými penězovody poteče?
Když 23. února 2009 dosahoval pesimismus ohledně vývoje hypotéční krize nových výšin, americké orgány poskytly bezpodmínečnou garanci toho, že nepadne žádná banka důležitá pro celý finanční systém. Z dnešního pohledu se jednalo o kritický krok, ačkoliv tehdy to tak vnímáno nebylo. V určitém smyslu je evropský summit podobnou událostí. U Řecka by měl eliminovat spirálu rostoucího rizika nesolventnosti a zvyšujících se výnosů dluhopisů, které solvenci ještě více zhoršují. U Irska a Portugalska není situace tak jasná. Eurozóna se zavázala k další pomoci až do doby, kdy budou mít tyto země opět přístup na trh, podmínkou je dodržování rozpočtového plánu.
Problém by v případě Řecka způsobilo porušení dohodnutých úspor. V případě Irska a Portugalska leží stále velký objem dluhu v privátních rukou, tyto země ale budou schopny refinancovat svůj dluh penězi z European Financial Stability Facility. Trh je tak nemůže ohrozit rostoucími výnosy z dluhopisů. U všech tří zemí tak představuje nebezpečí hlavně to, že se utahování stane nesnesitelným.
Pokud tedy bude v EFSF dost peněz i na refinancování dluhu Portugalska a Irska, což je pravděpodobné, riziko dalších problémů vyvolaných Řeckem, Irskem, nebo Portugalskem je omezené. EFSF ale nemá dost peněz na pomoc Španělsku a Itálii. Může však jednat v případě, že jejich bankovní sektor bude potřebovat podporu. Jak uvedl Willem Buiter, znamená to, že EFSF má nyní lepší zbraň, ale stejně munice. Zdroje v EFSF se ovšem musí dříve či později navýšit, jinak trhy začnou opět blafovat. Zároveň platí, že i kdyby summit krizi ukončil, což je diskutabilní, dlouhodobé ekonomické problémy zůstávají.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)