Finanční krize škodí měně státu, ve kterém probíhá. Krize vzniklá ve Spojených státech by tedy měla být negativní pro dolar, zvláště pokud k tomu přidáme uvolněnou monetární politiku v USA.
Podobná tvrzení ale v první řadě ukazují na nejasnost významu slov „silná měna“. Daná měna bude pravděpodobně reagovat oslabením na krizi, která vede k uvolnění monetární politiky. To ale není to samé jako tvrdit, že byla poškozena důvěra v tuto měnu. Jinak řečeno – důvěryhodné měny se asi nepohybují jen směrem nahoru.
Důvěra a postavení měny tak není to samé jako její kurz. Krize dokonce může její význam zvýšit. Ukazuje to vývoj u britské libry po roce 1866, kdy Bank of England začala poprvé plně vykonávat funkci věřitele poslední instance a libře tak otevřela prostor pro získání statutu hlavní světové měny.
V té době vznikaly peněžní fondy, které financovaly rychle rostoucí světový obchod – staly se prostředníky mezi bankami a těmi, kteří potřebovali obchodní finance. Jejich investice byly financovány s vysokou pákou a generovaly velké zisky z malého rozdílu mezi sazbami z přijatých úvěrů a poskytnutých půjček. Významný byl přístup k likviditě od BoE, protože fondy byly citlivé na nedostatek likvidity. BoE se ale zdráhala poskytovat likviditu těmto fondům. Po pádu jednoho z fondů v roce 1866 přišla panika a finančnímu systému hrozil kolaps. Poté BoE začala bankám a fondům likviditu poskytovat.
V době vzniku této krize libře konkurovalo na poli mezinárodního obchodu několik dalších měn a zejména francouzský frank. To, že BoE začala fungovat jako věřitel poslední instance, ale zvýšilo význam libry a její výsadní postavení bylo upevněno po roce 1870, kdy se potvrdilo, že francouzská centrální banka nebude fungovat jako věřitel poslední instance. Jinak řečeno, tím, že BoE poskytla likviditu a podpořila finanční systém, pomohla libře k získání dominantní pozice na světovém trhu. Zajímavé je, že v té době byla také zrušena její povinnost držet minimální zlaté rezervy. Ač by se někteří mohli domnívat, že následkem byl kolaps libry, nebylo tomu tak.
Během poslední krize došlo k tomu, že Fed poskytl velkou pomoc evropským bankám; některé z nich (např. , či Barclays) byly dokonce mezi hlavními příjemci likvidity od Fedu. Ten se tedy nacházel v pozici podobající se situaci BoE v roce 1866. Ať se nám to líbí nebo ne, centrální banky zemí s mezinárodně důležitými měnami vždy skončí jako de facto globální věřitel poslední instance.
Uvedené je výtahem z „From lender of last resort to global currency? Sterling lessons for the US dollar“ od Marca Flandreaua a Stefana Ugoliniho.
(Zdroj: VOX)