Chudáci věřitelé a nezodpovědní dlužníci?

Za poslední dva roky jsme si zvykli na to, že Čína varuje Spojené státy, aby nesnižovaly hodnotu svých dluhopisů, které nakoupila čínská centrální banka PBoC. K tomu se přidávají stížnosti Německa ohledně možného defaultu zemí na periferii a následných ztrát německých bank, které drží řecké, portugalské, irské a španělské dluhopisy. V obou případech se dá vycítit pocit křivdy věřitelských zemí z toho, že poté, co poskytly nedisciplinovaným dlužníkům půjčky, utrží nyní ztráty. Věřitelské země ale zaměňují zahraniční půjčky za domácí politiku zaměstnanosti. A nepřiznávají si, že ztráta hodnoty jejich půjček je důsledkem pokračování jejich domácí politiky.

Vezměme jako příklad USA a Čínu. Spojené státy již roky tvrdí, že Čína musí nechat svou měnu posílit, aby došlo ke snížení přebytku jejího běžného účtu a amerického deficitu. Čína říká, že to nemůže udělat, aniž by silně nepoškodila svou ekonomiku a že hlavní problém stejně představuje vysoká spotřeba v USA. Nákupem amerických dluhopisů je schopna vytvářet doma vyšší zaměstnanost, což zvyšuje obchodní deficity USA. Pokud totiž Čína nakoupí velký objem dolarů, Spojené státy musí dosahovat obchodního deficitu. Ať už si myslíme, že spravedlivější je pohled jedné či druhé strany, bylo by podivné, aby Spojené státy cítily silnou zodpovědnost za zachování hodnoty portfolia PBoC. To neznamená, že by se neměly starat o inflaci a hodnotu dolaru, tato starost je ale motivována domácími zájmy.

Podobné je to s Německem. Aby mohlo dosahovat velkého přebytku běžného účtu, musely země na periferii dosahovat deficitu. Pokud by tomu tak nebylo, došlo by nepochybně k posilování eura a německé exporty by zkolabovaly. Pokud si země na periferii počínaly nerozumně, to samé platí o Německu a problém s dluhem musí v současnosti řešit obě strany.

Říkejme věřitelským zemím Německo a dlužníkům Španělsko. Dokud bude Německo dosahovat přebytku běžného účtu, musí Španělsko dosahovat deficitů a kapitál poteče z Německa do Španělska – Německo bude nakupovat španělská aktiva. Pokud bychom platili zlatem a stříbrem, situace by se vyřešila sama, protože tyto mince by proudily ze Španělska do Německa, což by v první zemi vyvolalo deflaci a v druhé inflaci. Tento proces by pokračoval až do chvíle, kdy by reálný měnový kurz mezi oběma zeměmi dosáhl hodnoty, která by eliminovala obchodní nerovnováhy.

Dnes je to ale rozdílné, a pokud Německo dosahuje se Španělskem obchodních přebytků, nastanou tři možné situace. Španělsko si může půjčovat donekonečna, obě země změní svou politiku, které vedla k tvorbě nerovnováh, nebo může Španělsko snížit reálnou hodnotu svých závazků. Je jasné, že Německo, Čína, Japonsko a další přebytkové země dělají vše pro to, aby ke změně politiky nedošlo. Nedělají nic pro podporu domácí spotřeby a chtějí nadále dosahovat přebytků. Dlužníci proto musí devalvovat, nebo inflací snížit reálnou hodnotu dluhu.

Uvedené je výtahem z „Current account dilemma“.

(Zdroj: Blog Michaela Pettise)