Zdá se, že Evropa a Spojené státy letošní léto soutěží o největší ekonomický problém. Ač se situace v posledních dnech zlepšila, eurozóna stále čelí hrozbě okamžité krize. Oproti tomu Spojeným státům v následujících deseti letech hluboké problémy nehrozí, opak platí po roce 2021. Mají tak dost času na jejich odstranění, špatnou zprávou ale je, že o nich nikdo nemluví.
Hlavní slabou stránku eurozóny představuje systém jejího vedení. V minulosti neexistovala motivace pro odpovědnou ekonomickou politiku, což se v některých zemích projevilo buď velkými rozpočtovými deficity (Řecko), nekontrolovatelným chováním bank (Irsko) či absencí podpory růstu (Portugalsko). Jádro systému tvořil morální hazard, který vedl k tomu, že vlády - ať řecká, španělská či italská - si mohly půjčovat za úrokové sazby jen o něco málo vyšší než v případě Německa. Investory pak šokovalo, že země na periferii jsou možná natolik zadlužené, že nebudou dluh schopny splácet. A že Německo a další země na severu chtějí, aby investoři nesli část ztrát.
Uvalení ztrát na banky sice není lehké, zejména v situaci, kdy problematická periferie zahrnuje i Itálii s hrubým dluhem ve výši dvou bilionů eur. Evropa ale buď morální hazard ukončí, nebo bude pokračovat v záchraně s velkou pomocí ze strany ECB, což nakonec skončí vyšší inflací. Poslední záchranný program lze chápat jen jako klasický příklad snahy o odkládání skutečného řešení.
Fiskální problém Spojených států je naopak jednoduchý. Dluh nenarostl kvůli nezodpovědnosti, ale v důsledku bankovní pohromy irského stylu. A když zkolabuje úvěrový trh, klesnou vládní příjmy. Ekonomické oživení je pak zase zvýší. Ve srovnání s jinými zeměmi budí největší obavy nárůst výdajů na zdravotní péči mezi roky 2010 – 2030. Ten může USA zruinovat. Současná diskuse ve Washingtonu je vzrušená, zaměřuje se ale špatným směrem, protože náklady na zdravotní péči se nikdo nezabývá.
V krátkém období má větší problém Evropa. V delším uvidíme, jak se politici v USA vypořádají s rozpočtovými problémy. Dosavadní vývoj povzbuzující není.
Autorem je Simon Johnson, bývalý hlavní ekonom MMF.
(Zdroj: NYT)