Poslední vývoj dramatu v eurozóně ukazuje, že k fiskálnímu federalismu nesměřujeme. Monetární unie má nyní dvě možnosti. První je rozpad a druhou je posun směrem k systému, kdy se insolvence některé ze zemí bude řešit mezi jejími daňovými poplatníky a věřiteli, bez podpory daňových poplatníků jiných států. Podobně ponesou ztráty věřitelé u systematicky důležitých bank a jejich pohledávky budou odepsány či převedeny na vlastní jmění předtím, než budou platit daňoví poplatníci.
Očekávám, že před opětovným dosažením solvence Řecka dosáhne kumulativní ztráta věřitelů v čisté současné hodnotě 65 – 80 %. Fond European Financial Stability Facility bude nahrazen fondem European Stability Mechanism (ESM) a ten bude mít k dispozici mechanismus vypořádání při defaultu některé ze zemí eurozóny. Restrukturalizace dluhopisů nesolventních zemí bude nutnou podmínkou pro přístup k jeho financím. Předtím, než skončí program pomoci Řecku, přijde vynucená restrukturalizace jeho dluhu a dluhu dalších zemí na periferii. Bez ní není představitelné, že by jejich dluh klesl na úrovně, které jsou v souladu s jejich solvencí. Významné ztráty ponesou i EFSF a ECB, což je cena za politickou a institucionální nepřipravenost na současnou situaci.
Budou vytvořeny systémy pro řešení problémů systematicky důležitých bank a institucí, včetně evropského regulátora, režimu pojištění depozit a programu rekapitalizace. Banky a vlády potřebují nadnárodního věřitele poslední instance, tzn. nějakou kombinaci EFSF a ECB. Pokud trhy začnou skutečně odmítat dluhopisy Španělska a Itálie, jen ECB a její program nákupu cenných papírů může zabránit pohromě, která by mohla eurozónu zničit.
Uvedené je výtahem z „Blundering towards a ‘You Break it You Own it’ Europe“ od Willema Buitera, hlavního ekonoma Citigroup.
(Zdroj: FT)