S tím, jak se zvyšuje riziko další recese ve Spojených státech, nabírá na intenzitě debata o tom, jak plánované fiskální utahování ovlivní ekonomiku. Paul Krugman tvrdí, že závěr většiny studií je jasný: Fiskální utahování oživení nepodpoří, spíše mu uškodí. Russ Roberts ve své reakci na Krugmana na blogu Cafe Hayek lituje, že ekonom na uvedené studie nepřidal odkaz. A poukazuje na vývoj v roce 1946, kdy federální výdaje po válce klesly o 55 %. Keynesiáni předpovídali strašnou depresi. Přestože ale demobilizace vypustila do ekonomiky 10 milionů nezaměstnaných, zaměstnanost v soukromém sektoru silně rostla a ekonomika prospívala.
David Beckworth pak tvrdí, že fiskální konsolidace většinou ekonomiku nepodpoří. Pokud se tak v minulosti stalo a ekonomika během utahování rostla, bylo to díky uvolněné monetární politice. Jinak řečeno, zdálo se, že ekonomika sílí díky fiskálnímu utahování, ale nebylo tomu tak. Jako příklad lze uvést vývoj v Kanadě během druhé poloviny 90. let. Fiskální kontrakci doprovázelo snížení sazeb centrální bankou asi o 5 %, což podpořilo domácí poptávku i exporty, protože oslabila měna.
Vliv fiskální politiky tak obecně závisí na tom, jaká je politika monetární. Když byla v letech 2008 a 2009 monetární politika efektivně utažená, fiskální uvolnění moc nesvedlo. Naopak v letech 2010 a 2011 nebyla patrná velká fiskální stimulace, monetární politika ale byla uvolněná a díky QE2 nastalo v ekonomice určité zlepšení. Dá se také říci, že nezávislá monetární politika bude vždy dominovat politice fiskální.
Kenneth Rogoff pro Project Syndicate píše, že „jedinou praktickou cestou, jak snížit nadcházející období bolestivého snižování dluhu a nízkého růstu, je dlouhodobější růst inflace na řekněme 4 – 6 %“. Toho se chytl Ramesh Ponnuru, který říká, že Fed má mnohem vyšší kontrolu nad nominálními výdaji a příjmy než nad inflací. A vyšší nominální příjem, ať již je poměr mezi inflací a reálným růstem jakýkoliv, ulehčuje splátku dluhů. Americká ekonomika tak nepotřebuje více inflace. Fed musí přestat s udržováním nabídky peněz na nižší úrovni, než jaká je poptávka po penězích. To může zvýšit inflaci, což by byla cena za návrat nominálních výdajů na trendovou úroveň. Inflace by ale neměla být cílem.
(Zdroj: Blog Davida Beckwortha)