Dojem na mě prohlášení Fedu neudělalo, trhy ovšem z nějakého důvodu rozbouřilo. Fed neohlásil novou politiku. A ani se nezavázal k držení sazeb na nízké úrovni, přestože to tak některá média interpretují. Řekl jen to, že pokud ekonomika zůstane slabá, sazby zůstanou nízko. A že by mohl někdy v budoucnu udělat něco více.
Tři členové FOMC dokonce nesouhlasili ani s tím. Plosser a Kocherlakota věří, že sazby by měly růst i přes nízkou inflaci a vysokou nezaměstnanost prostě proto, že by měly. Pokud se někdo domníval, že jejich názor na jednání FOMC převáží, mohl být jeho závěrem dokonce trochu potěšen.
Dlouhodobé výnosy mezitím klesly na úroveň stejnou jako během období všeobecné paniky po pádu Lehman Brothers. Nezapomínejme na to, že zastánci fiskálních úspor již od počátku roku 2009 varují, že tyto výnosy prudce vzrostou, zatímco ti z nás, kteří rozumí Keynesovi a Hicksovi říkají, že zůstanou nízko, dokud se ekonomika nezotaví. Pokles výnosů jasně ukazuje, kdo má pravdu a kdo ne, píše Paul Krugman na svém blogu. A věnuje se i krokům ECB:
Klíčovou otázkou v případě dalšího vývoje v eurozóně zůstává, zda může být krize v případě Itálie a Španělska zažehnána nákupy dluhopisů ze strany ECB. O tomto problému se často hovoří v termínech likvidity či solvence. Lepší je ale uvažovat v rámci toho, zda je možné, že krize začne roztáčet sama sebe.
V případě Řecka a pravděpodobně i Irska a Portugalska se pravděpodobně díváme na fundamentální insolvenci. Dluhy jsou zde prostě příliš veliké stejně jako požadované fiskální úspory, takže ani nízké sazby nezajistí splacení dluhopisů. V případě Itálie je dluh také vysoký, její vláda ale dosahuje primárního rozpočtového přebytku. Pokud tedy její sazby zůstanou nízko, na splácení dluhů by stačily jen mírné fiskální změny.
Jestliže ale lidé očekávají default, sazby začnou růst až do bodu, kdy se default skutečně stane nejlepší možností. Proto je rozumné považovat vývoj v Itálii za sebenaplňující se krizi, kdy strach z defaultu vede k defaultu. Jde tedy přesně o ten případ, kdy by intervence ze strany ECB mohla pohyb tímto směrem zastavit. Ať ECB koupí hodně dluhopisů, což v podstatě představuje garanci nízkých sazeb. Pravděpodobnost defaultu tak klesne, což sníží nutnost další intervence. Rozhodně to stojí za pokus; pokud by ECB nejednala, šlo by o fatální chybu.
Krugman také dodává, že země se stejnou úrovní dluhu, ale vlastní měnou (a dluhy v této měně), by tomuto problému nečelila. Čelila by pokušení zbavit se dluhové zátěže inflací, nehrozila by ale výše popsaná sebenaplňující se panika, která nyní podle všeho sužuje Itálii.
(Zdroj: Blog Paula Krugmana)