Přesně před 20 lety, 19. srpna 1991, se skupina představitelů stranické a státní nomenklatury pokusila uchopit moc a utažením šroubů zachránit Sovětský svaz. Neúspěšné účinkování kolektivního Pinocheta dosáhlo opačného cíle, urychlilo rozpad impéria. Melodie z Labutího jezera, kterou ve dnech puče vysílaly státní televizní a rozhlasové stanice, se změnila v pohřební pochod, napsal dnes ruský list Vedomosti.
S odstupem let stále více Rusů považuje puč za tragickou událost v dějinách. Dala se "největší geopolitická katastrofa v dějinách" (někdejší výrok ruského prezidenta Vladimira Putina - pozn. ČTK) odvrátit? Šlo uchovat zemi, postiženou masivní politickou a ekonomickou krizí?
Laici debatují o možnosti rozvíjet SSSR čínskou cestou v případě vítězství pučistů, ale zamlčují skutečnost, že tato příležitost byla promarněna ještě daleko před perestrojkou. V polovině 80. let byl Sovětský svaz urbanizovanou společností s vyššími spotřebitelskými standardy než v čínském případě.
Někteří se domnívají, že krach SSSR byl následkem sobectví Západu a USA, které neposkytly Kremlu finanční pomoc postačující ke stabilizaci ekonomiky a k podpoře jejího růstu. Ale mohla Sovětský svaz zachránit zahraniční pomoc? Cosi ve stylu "Marshallova plánu", jehož autor, ministr zahraničí USA George Marshall byl v roce 1953 oceněn Nobelovu cenu za mír?
USA v letech 1948 až 1951 nenávratně poskytly 16 západoevropským zemím 13,3 miliardy dolarů ze slíbených 19 miliard. Británie dostala 2,8 miliardy, Francie 2,5 miliardy, Itálie a západní Německo po 1,3 miliardy dolarů. Peníze z "Marshallova plánu" byly uvolňovány na základě jasných podmínek: státy souhlasící s účastí v plánu se zavázaly snížit rozpočtový schodek, vytvořit devizové rezervy, rozvíjet soukromé podnikání, snížit celní sazby při obchodování v rámci Evropy. Průmyslové zařízení a potraviny musely nakupovat u amerických firem a farmářů.
Tato pomoc pomohla většině evropských zemí překonat poválečný rozvrat a chaos a odvrátila sociální a politickou krizi. Objem průmyslové výroby v západní Evropě v polovině 50. let vzrostl oproti roku 1946 dvaapůlnásobně a překonal předválečná čísla 1,6-1,7krát.
Experti Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v prosinci 1990 analyzovali situaci v SSSR. Konstatovali, že ekonomika je v důsledku neúspěšných pokusů zkrotit inflaci a nedostatek zboží v kritickém stavu a doporučovali cesty, jak vyjít ze slepé uličky. Ale doporučení, jak konstatoval v lednu 1991 Jegor Gajdar, byla mlhavá. Západní ekonomové se dříve nesetkali s problémy v takovém rozsahu. "Země je příliš veliká a nebezpečná, aby se někdo zvenčí pokusil o ozdravení financí. Musíme to zvládnout sami, jakkoli to bude těžké," usoudil Gajdar (autor ruských hospodářských reforem, později ministr a premiér - pozn. ČTK).
Rozpočtová nerovnováha v důsledku prudkého poklesu cen ropy a plynu (cena za barel ropy typu Brent klesla v letech 1980 až 1989 z 36,8 na 18,2 dolaru) rychle rostla. Ale sovětské vedení se na rozdíl od polských či čínských kolegů neodvážilo radikálních kroků v obavě z růstu sociálního napětí. Pokusy omezit zvětšování objemu peněz v oběhu a následnou inflaci se střídaly s masivním tištěním bankovek.
Ačkoliv chyběl plán ekonomických reforem a jasné závazky, Západ v obavě z nekontrolovatelného rozpadu jaderné velmoci poskytl Moskvě značnou finanční pomoc. SSSR v letech 1985 až 1991 dostal úvěry v celkové výši 55,5 miliardy dolarů, z čehož 30 miliard připadlo na léta 1990-1991.
Suma 55,5 miliardy dolarů na konci 80. let v přepočtu představovala více než 10 miliard dolarů z roku 1949, což odpovídalo pomoci z "Marshallova plánu" a bylo mnohem více, než dostala jakákoliv evropská země. Ale tyto prostředky nebyly využity ke stabilizaci ekonomiky, ale doslova se projedly.
Vítězství pučistů, slibujících udržovat a regulovat ceny, by nejspíš jen urychlilo krach jaderné velmoci, uzavírají Vedomosti.